Navzdory turbulencím osudu je jedna z nejexkluzivnějších značek světa už deset let ve formě. A nadále sází na perfekcionismus jako ve svých začátcích v roce 1909. Napovídá to i nejnovější studie Bugatti 16C Galibier.
Povýšil výrobu automobilů na umění a jako ryzí umělec se za každých okolností snažil dospět k ideálu. Kompromisy pro něj byly tabu. I když ve své době byla při závodech konkurence rychlejší díky kompresorům, odmítal je, neboť kazily estetický dojem z motoru. A o konkurenčních vozech Bentley údajně kvůli hmotnosti mluvil jako o „nejrychlejších náklaďácích světa".
Vždy vybraně oblečený Ettore Arco Isidoro Bugatti by se dnes nejspíš hodně divil. Supersport Veyron nesoucí jeho jméno váží přes dvě tuny, šestnáctiválci nejnovějšího konceptu Bugatti 16C pomáhají kompresory. Jenže značka Bugatti žije. A díky koncernu Volkswagen, jemuž patří, i po sto letech vytváří nejexkluzivnější vozy planety.
Perfekcionismus Ettoreho Bugattiho byl všudypřítomný. Když v někdejší barvírně v alsaském Molsheimu v roce 1909 otevíral vlastní továrnu, osobně navrhoval mosazné kování dubových dveří továrny či domek správce. Tehdy shromáždil prostředky na to, aby se pustil do výroby pěti letadel a deseti automobilů. Úplně prvních bugatek.
Syn návrháře luxusního nábytku a šperků Carla Bugattiho se narodil v Miláně v roce 1881. Prostředí v rodině ho táhlo ke studiu umění na milánské akademii, brzy však zvítězila auta. Jako šestnáctiletý vyhrál stokilometrový závod na motorizované tříkolce, už na přelomu století navrhoval automobily pro výrobce, jako byli Prinetti & Stucchi nebo Deutz. Jeho nechuť ke kompromisům ho ale nakonec dovedla k založení vlastní značky a později mu vysloužila přezdívku Le Patron, zkrátka šéf.
Tehdy ještě patřilo městečko nedaleko Štrasburku Německu. První bugatkou vyrobenou v Molsheimu byl Type 13. Ettore Bugatti se vždy při navrhování soustředil jak na auto pro běžné silnice, tak na závodní verzi. Type 13 tak překvapil už v roce 1910 na velké ceně Francie, kde porážel mnohem výkonnější vozy. Zanedlouho poté přišla první světová válka a továrna se soustředila na produkci leteckých motorů pro Francouze a Američany. Díky ní nicméně Ettore Bugatti získal potřebný kapitál, aby se mohl vrhnout do závodění i do výroby.
Závodní úspěchy Type 13 přitáhly pozornost zákazníků. Bohatí aristokraté a průmyslníci chtěli řídit auta sami, pro mnohé z nich byly závody hlavní zábavou a bugatky zářily. První významné vítězství přišlo v roce 1920 v Le Mans, kdy za volantem seděl nejbližší Ettoreho spolupracovník Ernest Friedrich. Bugatti Type 13 se nakonec prodalo kolem dvou tisíc exemplářů a stal se v tomto směru nejúspěšnější bugatkou.
Po první světové válce se s posunem hranic stalo Bugatti francouzskou značkou. Svým silničním autům často Ettore přezdíval pur-sang, plnokrevník, navíc se ve dvacátých letech do dění v továrně čím dál více zapojoval Ettoreho syn Jean. Na závodních tratích se objevil nový Type 35 a fenomenálně řádil. Zvítězil ve více než tisících závodů, přičemž několikrát také díky československé hvězdě Elišce Junkové.
Počátek třicátých let se nesl ve znamení krize. Jean Bugatti přišel sice už na konci 20. let s oslňující limuzínou Type 41 „Royale", kterou vytvořil pro podnikatele Armanda Esderse. Vyrobily se však pouze tři exempláře. Krizi nakonec továrna přečkala, jelikož získala zakázku francouzských železnic na výrobu vlaku.
Jean převzal řízení továrny v roce 1936 a vzápětí se do výroby dostal Type 57. Následovala další vítězství v závodech, například na čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans. Prodávat se začalo silniční Bugatti 57S, jehož verze Atlantic je dosud považována za jeden z nejkrásnějších vozů. Type 57 navíc patří k nejvíce ceněným veteránům. Loni byla ve Velké Británii nalezena verze 57S Atalante z roku 1937. Zachovalý veterán díky původnímu stavu se letos v únoru vydražil za 3,4 milionu eur.
ČTĚTE TAKÉ: Extrémně vzácné bugatti objeveno v prachu
Jeanovi se však stal Type 57 osudným. V srpnu roku 1939 v něm zahynul při testování nedaleko Molsheimu a Ettore se vrátil do čela Bugatti. To už však přišla další válka, která znamenala pro značku konec. Dva roky po uzavření míru zemřel totiž také Ettore. O návrat se sice automobilka pokusila v 50. letech pod vedením Rolanda Bugattiho, avšak neúspěšně. V roce 1963 nakonec koupila firmu produkující už jen letecké motory Hispano-Suiza.
Naděje vyrazit na silnice v novém hávu se naskytla bugatkám až v roce 1987. Romano Artioli tehdy značku koupil a nechal postavit novou továrnu nedaleko italské Modeny. Výsledkem byl supersport Bugatti EB110. Představil se velkolepě v den nedožitých 110. narozenin Ettoreho v roce 1991 ve Versailles a v Paříži. Nicméně krize vozu nepřála a v roce 1995 musela výroba skončit po necelých 150 vyrobených autech. Tentokrát však pauza trvala pouze do roku 1998, kdy vzal Bugatti pod svá křídla Volkswagen.
Jakkoli mohli být příznivci značky zpočátku skeptičtí, německý koncern se nezachoval nerozvážně. Ihned se pustil do práce s cílem vykřesat z Bugatti opět nejzářivější skvost mezi automobily. Pověřil slavné studio ItalDesign Giorgetta Giugiara, které postupně navrhlo několik konceptů. Prvním bylo kupé EB118, v roce 1999 následovala studie limuzíny EB218 a Bugatti 18/3 Chiron na počest nejslavnějšího pilota bugatek Louise Chirona.
ČTĚTE TAKÉ: Bugatti Veyron láká na modrou krev
Teprve čtvrtým v pořadí byl Veyron 16.4, který se měl stát nejrychlejším sériovým autem světa. Během vývoje auta - navrženého Slovákem Jozefem Kabaněm, současným šéfdesignérem Škody Auto - si museli konstruktéři poradit především s hlavním cílem: dosáhnout maximální rychlosti 400 km/h. Exkluzivitu však vozu nezaručují pouze jeho výkony. Dosud se po světě pohybují dvě stovky exemplářů, co chvíli Volkswagen vytvoří speciální edici. Takovou byly Pur Sang, Sang Noir, Fbg Par Hermes, či letošní Bleu Centenaire ke stému výročí založení automobilky. Nyní se v Molsheimu vyrábí Veyron Grand Sport, verze se sundavací střechou Targa.
Výjimečnost značky Bugatti podporuje zároveň speciální přístup k zákazníkům. V polovině září ty nejvěrnější pozvali do Molsheimu a představili jim jako prvním na světě novinku - koncept limuzíny Bugatti 16C Galibier. Šéf Bugatti Franz-Josef Paefgen tvrdí, že studie 16C Galibier je jednou z možností, kam by se mohla podoba bugatek ubírat.
ČTĚTE TAKÉ: Bugatti kuje nejrychlejší limuzínu světa
Pohon všech kol a šestnáctiválcový motor pocházejí z Veyronu, superluxusní vůz ovšem může jezdit také na bioetanol. A i když nebude mít 1001 koní jako Veyron, přesto se pokusí získat titul nejrychlejší limuzíny světa. V muzeu ve francouzském Mulhouse, kde najdete největší současnou sbírku bugatek, by se každopádně vyjímal velmi dobře.
Foto: Bugatti, Newspress, Karel Šanda
