<span>Alfa 159 Sportwagon 3,2:</span> investice do budoucna

Modernizace Alfě 159 neuvěřitelně prospěla. Pohon předních kol u verze 3,2 V6 však terno není.

Českou miss byste na plastiku obličeje nejspíš neposlali. Ale kdo říká, že by jí neprospěla třeba transplantace mozku? U italské značky uvažují právě tímto způsobem. Měnit na fascinující Alfě Romeo 159 po třech letech od uvedení na trh něco jiného než pár drobností pod kapotou by bylo mrháním času a talentem designérů.

„Stodevětapadesátka" vypadá fantasticky. Nelze to nezmínit, jelikož vzhled odjakživa patřil k hlavním přednostem alf a Giorgetto Giugiaro opět předvedl, jak se mění obyčejný dopravní prostředek téměř v umělecké dílo. Na ulici se budou za tímto autem lidé otáčet ještě po dalších padesáti letech a modernizovaná verze přináší rovněž naději, že se toho vůz dožije.

Testované kombi Sportwagon se od verze z minulého roku liší zvenku - podobně jako sedan - snad jen otevíráním kufru, uvnitř poškádlí zvědavost bílou barvou podkreslené budíky a pár dalších nových prvků příplatkové výbavy. Pečlivě sestavená kabina nicméně tentokrát také vzbuzuje pocit, že vydrží neskřípat déle než k první garanční prohlídce. Tradiční, na řidiče orientovaná palubní deska díky tomu dotváří ještě sympatičtější interiér než dosud.

Alfa 159 ovšem potřebovala shodit kila. Ani nejsilnější šestiválec o výkonu 260 koní z ní nedělal v porovnání s konkurencí bůhvíjak rychlé auto, což nešlo moc dohromady s reklamním sloganem Cuore Sportivo (Sportovní srdce). Konstruktéři automobilky proto odlehčovali podvozek, jak se dalo, přičemž ocel nahrazovali hliníkem.

Další novinkou je přední elektronický diferenciál Q2. Ten má pomoci k přenosu maximálního točivého momentu 320 newtonmetrů na silnici tím, že jej v případě prokluzu jednoho kola přesměruje na to druhé. A v Alfě mu věří, takže se rozhodli poprvé u stodevětapadesátky nabídnout verzi se šestiválcem o objemu 3,2 litru s pohonem předních kol. Popravdě řečeno, mohli si ušetřit práci, ale o tom až později.

Alfa Romeo 159 ve většině případů funguje nadmíru dobře. Podvozek přesvědčivě tlumí nerovnosti, ty ostré likviduje s milým dutým žďuchnutím, a přitom dokáže informovat o povaze vozovky pod vámi. Zachovává si dostatečnou tuhost, jež budí důvěru v zatáčkách, ale za všech okolností zůstává pohodlný. Alespoň s testovanými sedmnáctipalcovými koly. Motor podkresluje jízdu hutným bručením, a byť na sešlápnutí plynu nereaguje ostře, nic více byste si od kombi střední třídy nemuseli přát.

Elektronický diferenciál skutečně pomáhá k lepší trakci, přesto to leckdy nestačí. Zkuste pořádně sešlápnout plyn na výjezdu ze zatáčky a všechny ty newtonmetry ucítíte nepříjemně tahat za volant. Použité pneumatiky Michelin na sedmnáctkách kromě toho nedovolují vjíždět do zatáček skutečně rychle, výstražné blinkry se při prudším brzdění aktivují nesmyslně brzy a standardní sedačky nemají téměř žádné boční vedení.

Nejde o žádnou tragédii. Alfa je kvalitní auto se slušnými dynamickými schopnostmi, radost z jízdy se v jejím případě spíš odvíjí od přesného řízení, vynikající manuální převodovky a kultivovaného podvozku než požitku z rychlých zatáček. Při běžném používání zamrzí jen vysoká hrana kufru ztěžující nakládání těžších předmětů a zoufalá průměrná spotřeba kolem třinácti litrů na 100 kilometrů.

Je zřejmé, kam míříme: vyhněte se šestiválci. Příplatek 77 tisíc za pohon všech kol by sice eliminoval tahání za volant, přidaná hmotnost však spotřebu znatelně zhorší. A protože slabší benzinové motory Alfa prodává jen ve dvou nejnižších stupních výbavy, ale teprve ten třetí vypadá rozumně, nezbývá než se poohlédnout mezi diesely. Naštěstí nemůžete udělat chybu. Lidé se za vámi na ulici budou otáčet ještě po padesáti letech i tak.

Foto: Alfa Romeo