Hyundai i30 kombi zaujme interiérem, potěší jízdou

Srdce českého chalupáře muselo zaplesat, neboť dobré auto pro něho je to, které disponuje velkým zavazadlovým prostorem. A kombík Hyundai i30 mu ho nabízí.

Nová generace vozu, který se vyrábí v Nošovicích a má tak na sobě českou pečeť, odstranila největší připomínku k předcházejícímu vydání prodloužené "i-třicítky". Ta měla pouhých 415 objemových litrů pro zavazadla, a to bylo pod průměrem konkurence. Současných 518 litrů už poskočilo ke špičce, sice pořád ještě je na tom lépe Škoda Octavia Combi, ale rozdíl už není tak markantní. A další konkurenty v nižší středí třídě Hyundai i30 v karosářské variantě kombík válcuje. Například Ford Focus ve stejné verzi má o padesát litrů méně.

Nejde pouze o velikost, ale také o praktičnost. Když poprvé zájemce otevře víko zavazadlového prostoru i30, vydechne zklamáním, jak je malý. Ovšem to je omyl, protože pod platem na dnu se skrývají další úložné prostory. Jsou dělené, takže do nich může posádka umístit řadu maličkostí, které by jinak po "kufru" létaly a dělaly při jízdě neplechu.

To jsou první plusové body novinky. Další si pak připíše designem exteriéru, i když množství prolisů a komplikovanější vzhled někomu do oka hned nepadne. Například sesterská Kia cee´d má daleko hladší linie, Ford Focus zase vypadá dynamičtěji, ale na voze i30 je třeba ocenit celkovou vyváženost. U některých kombíků totiž vzniká pocit, že prodloužená záď je přidaná násilím, že centimetry navíc vozu z designového hlediska spíše ubližují, než pomáhají. "I-třicítka" se však takovému dojmu vyhnula.

Nasednutí do interiéru znamená ocitnout se v příjemném prostředí, které vybízí k pohodlné jízdě a dává zapomenout na vnitřek Opelu Astra, který má hodně blízko k německé strohosti. Sice je funkční a praktický, ale chybí mu to "něco", co dělá atmosféru. Hyundai tím však netrpí, sedadla jsou pohodlná, designéři si vyhráli s detaily, dostatek místa mají i cestující ve druhé řadě sedadel, což například focus postrádá.

Motor se dává do práce bez toho, aniž by vystrašil posádku svým zvukem, ocenit je třeba volnoběh, při němž je tak tichý, že budí rozpaky, zda neusnul. A chybí také jakákoliv vibrace. Zvuk pohonné jednotky se ozývá jen ve vyšších otáčkách, kdy přehluší i aerodynamický hluk a ozvěnu od pneumatik.

S kombíkem i30 se dá jet i opravdu ostře, dobře naladěné nápravy (vpředu McPherson, vzadu víceprvková) poskytují komfortní jízdu, poradí si i s většinou nerovným povrchem českých silnic a dálnic. Dokonce i s nenaloženým autem neztrácí řidič v zatáčkách potřebnou jistotu, nehrozí nějaké nepříjemné odskakování zadní části.

Ocenit je třeba také pružnost motoru a jeho aktivitu, která však kolem čtyř tisíc otáček vadne. Nicméně vzhledem k charakteru vozu těžko předpokládat, že si někdo bude na silnici hrát na Schumachera. Připomínka se však týká řízení, které je méně komunikativnější a řidič tím přichází o zábavnější jízdu.

Možná se bude někomu zdát, že superlativů je na Hyundai i30 kombi hodně, ale vůz si je skutečně zasluhuje. A je k nim třeba připočítat i slušnou průměrnou spotřebu, která ani při svižnější jízdě nestoupá k závratným výšinám, drží se pod sedm litrů na stovku kilometrů.

Srovnání parametrů

*akční cena