Mini Cooper: nový starý známý

Nové mini je k nerozeznání od předchůdce. Zdání klame, mnohé se změnilo. Někde se však designéři snažili až příliš...

Vypadá skoro stejně jako předchůdce, přestože po něm nezdědil jediný panel karoserie. Je o sedm centimetrů delší a mohutnější. Vyboulenější příď se kvůli bezpečnostním předpisům na ochranu chodců zvýšila a zakulatila, zvětšil se i podíl chromových ozdob.

V interiéru je takřka vše nové. Zlepšila se kvalita materiálů i zpracování, zvýrazněny byly některé typické detaily. Původním mini inspirovaný tachometr uprostřed přístrojové desky má nyní velikost velkého talíře. Naštěstí umí aktuální rychlost zobrazit i displej příplatkového palubního počítače. Také jinde dostala originalita přednost před funkcí. Ovládání klimatizace ve tvaru znaku automobilky vypadá zajímavě, ale kroucení sousedními svislými ovladači teploty a ventilace není zrovna přirozené. Kolečko hlasitosti je asi o deset centimetrů níže než ostatní ovladače audio-systému v tachometru, stejně samoúčelně působí i další novinky: startování tlačítkem nebo elektrické páčky u volantu.

Měnitelné podsvícení interiéru od modré přes růžovou až po oranžovou se ovládá jednou z mnoha chromovaných „leteckých“ páček, nové je také postupné rozsvěcování a zhasínání červené kontrolky po zamknutí vozu. Zamčené mini „dělá, že spí“. Zbytečnost, ale možná také důvod, proč si roztomilé auto zamilovat a přivřít oči nad některými slabinami. Třeba stísněností. Podle výrobce by nové mini mělo být prostornější, stále je však autem pro jednoho či pár, maximálně s malými dětmi. Moc se toho nevejde ani do minikufru, který si o deset litrů polepšil na celkových 160. Naštěstí ho lze zvětšit sklopením zadních opěradel.

Nejlevnější verzi pohání nová šestnáctistovka s proměnným časováním ventilů a výkonem 120 koní/88 kW. Je pružnější i kultivovanější než předchůdce a také mnohem lépe odhlučněná. Na volnoběh skoro není slyšet, pak se ozve typickým bručením. Další výhodou by měla být nižší spotřeba, na níž má zásluhu i nová šestistupňová převodovka. Lze s ní jezdit za průměrných šest až sedm litrů, úspornější řidiči by se mohli dostat i k pěti.

Mini Cooper je převlečeným sportovním autem. Vyváženost ovládacích prvků a jízdní vlastnosti mu mohou závidět leckteré větší a dražší vozy. Má dobře rozvržené pedály, volant „akorátního“ průměru, precizní převodovku a kvalitní brzdy. Říká se o něm, že jezdí jako motokára. To není klišé. Podvozek překvapí svou tvrdostí, ale také poddajností: přejeté nerovnosti jsou v něm cítit, avšak při ostřejší jízdě neztrácí kontakt ani s rozbitými silnicemi třetí třídy. Skvěle „sedí“ a s narůstajícím tempem se zlepší i dříve odtažité, zato přesné a rychlé řízení. Mini se nadšeně vrhá do zatáček, kde vyniká svou vyvážeností. Nebrání se ani rozevlátějším průjezdům, umí i 200 km/h.

Do legrace je však třeba investovat. Mini není levné a má několik chyb, za které by byla běžná auta kritizována. Jenže – stačí se na něj podívat a mnohé je odpuštěno. Navíc není jen chudším bratrem žijícím ve stínu rychlejšího přeplňovaného Cooperu S. Na naše silnice se hodí možná lépe.

Mini Cooper versus konkurence

Foto: archiv