Mitsubishi Lancer Evolution IX: závodní geny

Již devátá evoluce nejrychlejšího mitsubishi je opět o trochu rychlejší než předchůdce. Schopnost neskutečným způsobem zkracovat si cestu po českých okreskách s pěti lidmi na palubě zůstává.

První generace Lanceru Evolution (častěji zkráceně zvaného „evo“) se objevila již v roce 1992. Tehdy šlo o silniční speciál, nutný k homologaci závodního vozu skupiny A. Slovo „evoluce“ vystihuje podstatu nejrychlejšího mitsubishi. Základy má pořád podobné, ale díky neustálému vylepšování se drží ve špičkové kondici. Na horších silnicích je rychlejší než několikanásobně dražší sportovní auta slavných značek. A takových silnic je u nás většina...

Devátou generaci Lanceru Evolution rozeznají od předchozí jen znalci. Nejnápadnějším rozdílem jsou oválné sací otvory v pozměněném předním nárazníku, záď zdobí napodobenina difuzoru a velký dutý zadní spoiler, nyní z uhlíkových vláken. Žádná revoluce neproběhla ani uvnitř. Zasvěcenci zaregistrují níže přesunuté ovládače klimatizace, jinak se zde zastavil čas. I vnitřek nejnovějšího „eva“ vypadá jako z devadesátých let. Ale kvalita plastů je tím posledním, co jeho obdivovatele zajímá. Interiér je možná úsporný, avšak vejde se do něj pět lidí a nic důležitého mu nechybí.

Lepší je investovat do komponentů souvisejících se zarážející schopností zkracovat čas potřebný k přesunu z jednoho místa na jiné. Evolution IX znovu pohání přeplňovaný čtyřválcový dvoulitr, ale s vyšším výkonem 280 koní. Díky nové generaci proměnného časování a zdvihu ventilů je pružnější v nižších otáčkách. Turbodmychadlo má lepší chlazení a převodovka je šestistupňová. Čas potřebný pro sprint z nuly na 100 km/h se dostal pod šest sekund.

Motor má poměrně nenápadný zvuk, jen trochu dunivější. S narůstajícími otáčkami se přidává svistot turba, plný výkon přichází, až když ručička otáčkoměru mine čtyřku. Lancer vystřelí vpřed. Jízdu nekazí žádný slabý článek. Krátká řadicí páka je přesná, optimální chod mají i pedály. Brzdy značky Brembo jsou účinné a progresivní. Velmi „akční“ je i přímé řízení. Stačí jen trochu pootočit volantem a vůz hned mění směr. Kromě citlivosti se při ostřejší jízdě ve volantu projeví jeho schopnost přenést řidiči detailní popis situace předních kol a stav povrchu silnice. Je to potřeba, „evo“ se totiž snadno dostává do absurdních rychlostí. Nejen na rovině. Jeho hlavní přednost vynikne až v ostřejších zatáčkách, ve kterých snese mnohem rychlejší tempo, než na jaké jsou zvyklí i majitelé sportovních aut. Může za to skvělý podvozek, tuhá karoserie, rozumná váha 1465 kilogramů a hlavně „high-tech“ pohon všech kol se třemi diferenciály. Přední je samosvorný a dva další „aktivní“.

Mezinápravový diferenciál umí přenést až sto procent síly na jednu nápravu. Má tři režimy, měnící jeho svornost: asfalt, štěrk a sníh. Ve všech se snaží udržet poměr padesát ku padesáti. Třetí diferenciál na zadní nápravě přidává v zatáčkách více výkonu na vnější kolo, čímž posunuje rychlost průjezdů o další kus dále. Jinými slovy: mrštné „evo“ je na okreskách druhé a třetí třídy rychlejší než supersportovní vozy. Na sebemenší pokyn vděčně reaguje a vyloženě nutí k opojně rychlé jízdě. Ta může být v extrémních situacích zaplacena spotřebou blížící se až ke třiceti litrům benzinu s oktanovým číslem 98. Jinak je minimem asi dvanáct litrů, oficiální údaje spotřeby jsou optimistické. Je třeba počítat také s výměnami syntetického oleje vždy po ujetí sedmi a půl tisíce kilometrů. Něco budou stát i pokuty...

Cena vozu se téměř nezměnila. Stejně rychlá auta jsou většinou mnohem dražší a na horších silnicích se s „evem“ může srovnávat jediný vůz (viz Konkurence). Nezměněná výbava má komfortní prvky, například čalounění kombinací kůže s umělým semišem Alcantara či automatickou klimatizaci, ale také jen dva airbagy. Za padesát tisíc se nabízejí tlumiče Bilstein a kovaná kola BBS snižující neodpruženou hmotnost vozu o 4,4 kilogramu. Tady je každé kilo důležité. Lancery Evolution totiž často slouží i jako stroje, na kterých se učí závodníci.

 Mitsubishi Lancer Evolution IX versus konkurence

Foto: Karel Šanda