Měsíc poté, co SSSR vypustil v říjnu 1957 první družici, se vydala na své cesty i jiná technická legenda. Na rozdíl od vesmírného tělesa jí ale byla souzena "jen" kariéra na silnicích, se Sputnikem ale pojil nový automobil aspoň název. Německý výraz Trabant, stejně jako ruské slovo sputnik, totiž označuje družici. První "družice z pryskyřice" vyjela z továrny ve východoněmeckém Zwickau v den 40. výročí ruské říjnové revoluce, 7. listopadu 1957.
Po šesti dekádách, je z Trabantu legenda na čtyřech kolech, která se může co do proslulosti směle rovnat minivozům Citroën 2CV, Volkswagen Brouk nebo Fiat 500. Během běžné kariéry si přitom trabanty s označením 500, 600 i 601 vysloužily od ostatních motoristů spíše posměch, což dokládají i přezdívky "splašené trsátko" nebo "bakeliťák". Narážely na to, že karoserie nebyla z plechu, ale z duroplastu, směsi odpadní bavlny a pryskyřic.
Automobil, který měl motorizovat Německou demokratickou republiku, nevznikl ve vzduchoprázdnu. Ve Zwickau (používá se i český název Cvikov), které leží pouhých 40 kilometrů od českých hranic, se už před druhou světovou válkou vyráběly luxusní automobily Horch a Audi. Lidově-demokratická země ale spíš než limuzíny potřebovala jednoduchý a laciný vůz. Začátkem 50. let proto vedení NDR rozhodlo o vývoji malého automobilu, u něhož by plechové díly karoserie nahradil náhradní materiál.
Prvním dílem, pro který byl duroplast použit, byla v roce 1952 kapota vozu IFA F 8. Nový materiál se ale nehodil pro složitější tvary, a tak vznikl typ P 70, předchůdce trabantu, kterého v letech 1955 až 1959 vzniklo 36 tisíc kusů - část skončila i v Československu. Po představení Trabantu P 50 (později přejmenovaného na typ 500) ale trvalo ještě tři čtvrtě roku, než se podařilo rozběhnout běžnou. První sériové vozy, sjely z výrobního pásu až v červenci 1958.
"Pětistovky", jejíž usměvavou přední část poznali motoristé i za hranice NDR, vzniklo za čtyři roky téměř 130 tisíc kusů. Poté přišel model 600, který se od předchůdce lišil hlavně větším objemem dvoutaktního motoru. V roce 1964 pak představili cvikovští inženýři vůz, který s drobnými změnami vyjížděl z bran továrny dalších 27 let - Trabant 601. Automobil, na který čekali východní Němci často dlouhá léta, se stal nejznámějším modelem, vyrobili jich přes 2,8 milionu kusů.
V roce 1988 se sice pokusili beznadějně zastaralé vozidlo vylepšit instalací čtyřtaktního motoru, původem z Volkswagenu Polo. Po pádu berlínské zdi ale ani modernizace Trabant nezachránila - východní Němci se jich hromadně zbavovali a místo vylepšeného "bakeliťáku" si kupovali dlouho nedostupná západní auta. Čtyřtaktních trabantů do konce výroby 30. dubna 1991 vzniklo 38 865, jen o něco více než procento z téměř 3,1 milionu trabantů, jež celkem opustily výrobní linky.
Zajímavý osud měla jedna z posledních dodávek trabantů do Polska. V roce 1990 už o ně nebyl zájem a auta zamířila do Turecka, kde čtyři roky čekala na vyřízení dovozního povolení. To ale nepřišlo a 444 trabantů zamířilo zpátky do Německa, kde byly v roce 1995 prodány jako unikátní série "444" po 19 444 markách (360 tisíc Kč) za kus. V té době totiž už pomalu propukala "trabantománie": dříve posmívané vozítko, přezdívané i "splašené trsátko", se pomalu stávalo předmětem sběratelského zájmu.
Dnes je z trabantu legenda, které pomohlo i to, že se objevil na obale desky U2 Achtung Baby (1991). Lidé si je pořizují nejen jako symbol na NDR, ale také jako vzpomínku na éru jednoduchých a spolehlivých aut. Zájem o trabanty se nevyhnula ani ČR, kde funguje několik klubů a pořádají se srazy majitelů a příznivců; řada lidí si svého "trabiho" vylepšila. Velké proslulosti dosáhl díky svým žlutým trabantům cestovatel Daň Přibáň, který s nimi sjezdil skoro celý svět.
