Sakra, ten Klaus měl zase pravdu, jako bychom slyšeli klít všechny jeho ideové odpůrce. Vždyť toho, že irský finanční debakl se může proměnit v pověstný poslední hřebíček do rakve Evropské unie, se vážně obává sám její prezident Herman Van Rompuy.
V Irsku jde zejména o bankovní krizi, zatímco v Řecku o krizi z přílišného rozhazování - v obou případech však lze v pozadí problému hledat a nalézat euro.
Kdyby měli Irové stále svoji libru, ergo i nezávislou měnovou politiku, mohli již před dlouhými lety zabránit přifukování realitní a úvěrové bubliny, jejíž splasknutí teď tamní banky ničí.
Kdyby měli Řekové stále svoji drachmu, globální investoři by jejich vládě již před dlouhými lety pořádně zdražili půjčování, což by přivodilo nutnost zeštíhlit rozpočet mnohem dříve.
V obou případech tedy problémy zlověstně bujely dlouhé roky, jenže tiše, v zákrytu za eurem. To naopak až do příchodu finanční krize mnozí oslavovali málem jako důkaz geniálního sociálního inženýrství.
Ne tak Klaus a spol.
Takzvaní euroskeptičtí ekonomové, mezi něž patří i on, dlouhodobě upozorňovali na rizika jednotné měny, jež spoutává tak různorodý region, jakým podstatná část Evropské unie je. Jednu a tutéž velikost košile zkrátka na různé krky neušije ani ten nejzručnější krejčí.
Klaus by se nyní mohl dost dobře a hlasitě radovat. Po Řecku je Irsko další vodou na jeho mlýn; stavidla navíc mohou povolit ve Španělsku, v Portugalsku, v Itálii, v Belgii... Nečiní tak. Jedná strategicky, neboť tuší, že nejlepší smích je až ten poslední. A ten ještě nenastane - navzdory Van Rompuyově panice.
Euro a eurozóna jsou totiž mnohem spíše politický než ekonomický projekt. Nesmírné množství evropských politiků na tento projekt vsadilo celé své kariéry, celé své životy. Jen tak se jej nepustí. Půjde se patrně cestou dalšího politického utužení unie, které je například dle belgického ekonoma Paula de Grauweho - jednoho z duchovních otců eura - vlastně jedinou možností, jak zabránit rozpadu eurozóny, ba i Evropské unie samé.
Nynější krize tedy nejsou koncem eura, ale stanou se nejspíše záminkou pro další fázi integrace Evropy. Ta bude muset být z povahy věci mnohem razantnější v jednotících snahách. Bude tedy také nákladnější, přičemž v případě neúspěchu přijdou nedozírné následky v podobě trvalého ekonomického zaostávání Evropy nejen za Amerikou, ale i za Asií.
I proto se Klaus nesměje.
