Česká spořitelna ani auta značky Škoda už dávno nejsou "naše". Z původně českých podniků a bank dnes vede široký penězovod za hranice, do rukou jejich vlastníků. A protože se tuzemské ekonomice daří, roste postupně i objem kapitálu, který mohou odsát. Jen na dividendách to letos bylo zhruba 250 miliard korun. Celkově z republiky odchází odhadem až 700 miliard korun ročně, uvedl časopis TÝDEN.
Investice zahraničních firem jsou pro rozvoj ekonomiky zásadní, bez nich by se tuzemské hospodářství v 90. letech "nenakoplo". Díky tomu, že cizinci zprivatizovali už fungující firmy, rozšířili a zmodernizovali výrobu a postavili tu nové podniky na zelené louce, dnes máme vysokou zaměstnanost a lepší životní úroveň.
Problém je ale v tom, že v posledních letech se misky vah začínají obracet a investoři se snaží vyždímat z vložených prostředků co nejvíce. To znamená, že na investice do svých českých "dcer" i na mzdy dávají zahraniční firmy stále menší část toho, co u nás vydělají. Řečí čísel: v průběhu let 2000 až 2016 odteklo ročně z Česka v průměru 139,9 miliardy korun k zahraničním vlastníkům firem, ty zpět do tuzemských podniků investovaly asi 73,8 miliardy korun ročně.
"Z toho vyplývá, že posledních šestnáct let platilo, že dividendy byly 1,9krát větší než reinvestice. Loni byly dokonce už 2,3krát větší. To zhruba znamená, že ze tří korun vydělaného zisku jdou dvě pryč a jedna tady zůstane, přičemž poměr se mírně zhoršuje," podotýká ekonom Aleš Michl.
Nepříliš pozitivně vychází Česká republika v tomto ohledu i v mezinárodním srovnání. Deficit výnosů je u nás podle vládní analýzy v poměru k HDP třetí nejvyšší v Evropské unii. "Situace je výhodná hlavně pro staré členské státy, které mají pár kilometrů za hranicemi zdroj grandiózní ziskovosti a levné pracovní síly," řekl TÝDNU odborový předák Josef Středula.
Oficiálně i neoficiálně
Kapitál odtéká z Česka několika způsoby. Tím oficiálním a nejčastějším je rozdělení části zisků mezi akcionáře, tedy dividendy. Loni takto odešlo 289 miliard korun na rozdělených ziscích, což je o 62,5 miliardy více než v roce 2015. Ani letos to nebude výrazně méně - podle nejnovějších odhadů České národní banky (ČNB) přes 250 miliard korun. "To je sice méně než loni, ale stále je to nadměrně vysoké číslo odpovídající až pěti procentům hrubého domácího produktu České republiky," řekl TÝDNU Michal Pícl, ředitel odboru analýz a informací Úřadu vlády ČR.
Zahraniční vlastníci ale využívají i jiné možnosti, jak z Česka dostat peníze. Odhaduje se, že včetně zmíněných dividend je to až 700 miliard ročně. Šetří třeba na mzdách. Běžnou praxí jsou i triky v rámci vnitropodnikového účetnictví, kterým se z dceřiných firem vysávají nezdaněné výnosy a vytváří silný tlak na snižování nákladů. V důsledku tohoto tlaku si pak tuzemští zaměstnanci stěžují na "macešské" chování ze strany zahraničních koncernů - nízké mzdy a neochotu investovat.
Dalším trikem je převod veškerých informačních a telekomunikačních služeb do zahraničí. To znamená, že třeba za servis počítačů, který by si mohly společnosti v Česku zajišťovat interně (a mnohem levněji), musí platit centrále nebo jiné firmě spadající pod daný koncern. Například Erste Group takto odčerpá z České spořitelny každoročně okolo dvou a půl miliardy korun.
Banky kvetou
Mezi zahraničními vlastníky českých společností dominuje kapitál z Německa, Nizozemska, Lucemburska a Rakouska. Pokud jde o odvětví, podle statistik ČNB jde nejvíce peněz do ciziny z tuzemských bank. Když to vezmeme do důsledků, tak z účtů našich firem a domácností.
Nejpilnější dcerou své matky byla v tomto ohledu Česká spořitelna, kterou vlastní rakouská Erste Bank. Loni na dividendách vyplatila 11,5 miliardy korun (viz Kolik posílají firmy zahraničním akcionářům). Druhý největší objem peněz, přes deset miliard, jde z ČSOB, již drží belgická KBC. Několik miliard ročně směřuje i z Komerční banky, a to do její francouzské matky Société Générale.
Šestice největších bank působících na českém trhu loni poslala svým zahraničním matkám kolem osmdesáti procent zisku. Letos tuzemské finanční ústavy zažily druhé nejsilnější pololetí v historii svého byznysu po roce 1989. Za prvních šest měsíců vydělaly zhruba 43 miliard korun. Jenže dividendové žně tak slavné nebyly - "jen" 31 miliard. Regulátor (ČNB) totiž v současnosti po bankách požaduje, aby si nechávaly větší kapitálový polštář pro krytí rizik.
Levná síla
Zahraniční firmy - alespoň podle odborů - odírají české zaměstnance i na mzdách. Rozevírající se mzdové nůžky jsou nejvíce patrné při srovnání s našimi západními sousedy. Zatímco ještě v roce 2008 byl průměrný český příjem na 34,9 procenta toho německého, předloni spadl na 30,9 procenta. I když letos tuzemské mzdy rostly, podle odhadů odborářů se tento poměr zlepšil jen o pár desetin procenta.
Platové rozdíly jsou vidět třeba v automobilovém průmyslu. Odborům vadí nerovné podmínky pro české a německé zaměstnance zejména v rámci koncernu Volkswagen, který vlastní Škodu Auto. "Průměrná mzda dělníků sice ve Škodovce dosahuje téměř čtyřiceti tisíc korun hrubého, je to ale stále zhruba na úrovni německé minimální mzdy. Zdroje na narovnání platů v rámci koncernu přitom Volkswagen má," podotýká šéf odborů Středula.
Fakt je, že Škoda Auto svým německým vlastníkům dlouhodobě snáší zlatá vejce. Její čistý zisk loni dosáhl 25,2 miliardy korun, čímž v koncernu Volkswagen předstihla například už i Audi. Většinu z vydělaných peněz ale pošlou Češi do centrály ve Wolfsburgu - v loňském roce činila dividenda 15,4 miliardy korun. A letos to bude ještě více.
Odboráři si stěžují, že Škoda už také prakticky nemůže investovat do rozšíření výroby, a to ani tehdy, kdyby ho hradila z vlastních zdrojů. Letos třeba zvažovala nákup ukrajinského závodu, který by jí pomohl vyřešit kapacitní problémy. "Chtěli jsme koupit Solomonovo, ale Volkswagen nám to zakázal a my musíme vozit část aut na lakování do německého Osnabrücku," tvrdí Jaroslav Povšík, předseda odborů ve Škodě Auto.
Můžeme si za to sami
Co je hlavní příčinou toho, že české firmy působí v rámci zahraničních koncernů jako otloukánci? "Celý problém vidím v pozici naší ekonomiky v rámci mezinárodních výrobních řetězců. My ve většině případů nejsme ani mozek výroby, ani prodejce konečného produktu. To jsou činnosti, které zůstávají v mateřských zemích, a právě tam se realizuje největší část přidané hodnoty," vysvětluje Michal Pícl.
Pak je podle něho přirozené, že si u sebe firmy nechávají i doprovodné činnosti typu informačních technologií nebo různých právních služeb.
Problém je také v tom, že se náš ekonomický model za poslední dvě dekády prakticky nezměnil a zůstáváme příliš závislí na zahraničních vstupech. "Musíme se pustit do systematické přeměny nastavení celé ekonomiky. A to především posunem od ekonomiky výroby meziproduktů k výrobě s vyšší přidanou hodnotou," říká vládní expert.
Vlády s tím bohužel dlouhá léta moc nedělaly. Od roku 2000 tak odplynulo z bank do zahraničí jen ve formě dividend 460 miliard korun. Naposledy expremiér Bohuslav Sobotka sliboval, že navrhne zavedení zvláštní bankovní daně, jaké má 15 zemí Evropské unie včetně Německa, Francie, Švédska nebo Británie. "Chceme, aby se banky podílely na financování veřejného sektoru, tedy například školství, dopravní infrastruktury nebo důchodů," hřímal, nestalo se ale nic.
Podobná opatření by dávala smysl v bankovním sektoru, přílišná omezení "shůry" se ale nemusejí vyplatit v lákání nových investorů. "Stále roste konkurence mezi zeměmi v oblasti zdanění kapitálu, tedy v případě daně z příjmu právnických osob a zdanění dividend. Dalším parametrem je byrokracie a administrativní náročnost, kde si Česká republika také nevede příliš dobře," řekl TÝDNU David Marek, hlavní ekonom společnosti Deloitte, a dodal, že významnou roli hrají pro investora také náklady na práci. Ty u nás citelně zvyšují vysoké náklady vedlejší, zejména pojistné na sociální zabezpečení.
Odborníci se shodují, že jediné, co s tím lze udělat, je pracovat na fungování státu. "Musíme se postarat, aby Česko bylo atraktivní, podnikání šlo nahoru a byla radost tady proinvestovat peníze," uzavírá Michl.
