Zpráva z tisku: "Ministerstvo obrany (…) stejně jako v minulých letech ani loni neutratilo celý svůj rozpočet." Z uvedeného článku se pozorný čtenář dále dozví, že resortu obrany zbylo z naplánovaných výdajů přes 715 milionů korun. Bývala by to byla dobrá zpráva…
…kdyby se ovšem její zbytek nezvrhl v absurdní podobenství, které o hospodaření státu řekne víc než tisková konference ministra Kalouska mezi fackováním studentů a popíjením v restauraci mezi Sněmovní ulicí a Strakovou akademií. Čekali bychom totiž, že se sezvou ti, kdo jsou za hospodaření obrany odpovědní, na hruď jim připíchnou metál a vyseknou jim poklonu před nastoupenou jednotkou za to, že byli schopni ubránit vlast a budovat mír, aniž zbytečně utráceli, a pochválí je za to, že v těžké době dovedou ušetřit. Po zádech by mohl být poplácán i ministr, byť ten má na chod setrvačně kráčejícího resortu vliv pramalý, a jak známo, většinou jen podepisuje to, co mu předloží podřízení. Vždyť tak aspoň trochu odpracoval náklady, které Česká republika vydala za přípravu akcí v souvislosti s předsednictvím Evropě. Ale ve stejné České republice je to všechno jinak.
Předseda poslaneckého výboru pro obranu a bezpečnost Jan Vidím ministerstvo obrany bez obalu pokáral: "Zahrávají si s ohněm." Šetřit totiž může obranu přijít draho - v příštích letech může být její krajíc ze státního rozpočtu o uspořené peníze tenčí.
Tak aťsi, řekne si běžný čtenář a možná na chvíli nabude dojmu, že s tou ošklivou nehospodárností státního aparátu není zase vždycky až tak zle. Jenomže není za Vidímovým varováním ještě něco víc?
Malá odbočka
Autor článku byl před lety svědkem zajímavého ekonomicko-matematicko-fyzikálně-chemického úkazu. Pracoval v jedné z mnoha příspěvkových organizací závislých na dávkách přidělovaných ministerstvem financí v rámci státního rozpočtu. Jednoho dne bylo svoláno nejvyšší vedení jedné sekce oné instituce. Tématem nečekané přibližně čtyřhodinové schůzky bylo rozdělení peněz, které před koncem roku zbyly ve fondu mzdových prostředků na aktuální rok. Čtyři hodiny nikdy netrvaly ani strategické mítinky, takže je vám jistě jasné, že šlo o úkol nadlidský a velmi, velmi zodpovědný.
Peníze zbyly proto, že se instituci podařilo optimalizovat počet zaměstnanců a s některými se rozloučit, jiní třeba byli víc nemocní, než si na ten rok naplánovali - zkrátka, příkaz z ještě vyššího vedení zněl jasně: Koukejte ty peníze utratit (tedy rozdat), protože jinak je budeme muset vrátit a příští rok nám o ně ministerstvo sníží rozpočet, když dáme najevo, že je vlastně nepotřebujeme.
A pikantní na tom je ještě to, že i když tehdy v oné instituci padaly náhle velkoryse odměněným zaměstnancům zpuchřelé stropy na hlavu, nebylo možné je opravit, protože provozní prostředky byly na ten rok už vyčerpány a ty, co zbyly ve mzdách, byly prostě v jiném balíku. Jiný chlíveček pak pro státní hospodáře představovala investiční kolonka. Všechno muselo hezky zůstat tam, kde bylo. Před použitím netřepat, nemíchat a hlavně s tím nehýbat - prostě nechat tam, kam jsme si usmysleli, že je třeba ty finance dát.
Střih - a vraťme se zpět
A teď se podívejme zpátky do roku 2012 a do reality několika posledních let. Nepřipomíná vám snaha utratit všechno, co zbývá, něco? Jistěže ano. Už možná víme, jak poslanec Vidím svou výhrůžku myslel: ministerstvo obrany mělo v závěru roku objednat nějaké služby, které by jistě dodavatelé rádi rozepsali na několik spolupracujících firem, aby se nemusela vypisovat výběrová řízení, honem zaplatit nějaké cínové vojáčky, aby bylo čím resort reprezentovat na schůzkách s partnery ze Zimbabwe, a nechat si od nějaké fešné agentury vyfakturovat mediální služby a trénink komunikačních dovedností.
Pokračování článku z webu finmag.cz si můžete přečíst ZDE
