Kellner a umění: proč sundal Medkův obraz

Do impéria nejbohatšího Čecha Petra Kellnera patří vedle bankovních či telekomunikačních firem i cenné sbírky obrazů, soch a fotografií. "Když investujeme do umění a pořádáme výstavy, investujeme vlastně do dobrého jména společnosti," říká Jan Řehák, ředitel společnosti PPF Art, která sbírky spravuje.

Jaká je celková hodnota sbírky PPF a kolik jednotlivých děl v ní najdeme?

V PPF Art spravujeme dvě sbírky. První je kolekce české a slovenské fotografie, do níž nyní patří 2044 děl od 192 autorů. Pak tu máme soubor zhruba 350 uměleckých děl, hlavně obrazů a rovněž několika soch. Pokud jde o jejich celkovou hodnotu, to vám přesně neřeknu. Hodnota umění je něco tak širokého, že to nelze jednoznačně vyčíslit. Účetní ohodnocení se liší, někdy dost podstatně, od tržního.

Berete investici do umění spíše jako byznys nebo částečně i jako formu mecenášství?

Vidím to spíše na mecenášský počin, ať už to byla záchrana Sudkova ateliéru, ve kterém dnes provozujeme galerii, a následně budování sbírky fotografií, nebo koupě obrazů od České pojišťovny. Když jsme se rozhodovali, že převezmeme část původní sbírky České pojišťovny, takzvaný Zlatý fond, byl jsem k tomu osobně docela skeptický. Čítala celkem 270 uměleckých děl, a to zejména obrazů.

Jakých?

Například díla Aloise Bubáka, Alfonse Muchy, Maxmiliána Pirnera, Jakuba Schikanedera, Joži Uprky nebo Luďka Marolda. Ze současných autorů tam byla cenná díla Ivana Ouhely, Jiřího Sopka, Tomáše Císařovského a dalších. Pro mě to ale byl spíše soubor věcí, ne koncepčně vedená sbírka. Tehdy mě překvapila reakce Petra Kellnera. On řekl, že pro něho mají hodnotu nejen věci samotné, nýbrž i historie, která je v nich obsažena. Chtěl zachovat něco, co se budovalo 180 let, a někdo jiný, kdo k tomu mohl mít jen obchodní vztah, by to mohl jednoduše rozprodat.

Jak díla nejčastěji získáváte a podle jakého klíče sbírku rozšiřujete?

Máme největší soukromou uměleckou sbírku české a slovenské fotografie. Ta nejstarší - Nádraží císaře Františka Josefa v Praze od Františka Fridricha - je datována okolo roku 1870. Máme vytipovány určité autory a postupně doplňujeme jejich tvorbu. Díla získáváme nejčastěji od sběratelů nebo v aukcích, dále třeba i z dědictví. O sbírku se starají dva kurátoři, kteří jsou velmi aktivní a lidé se na ně už sami obracejí, když chtějí něco prodat.

Jak vidíte budoucnost vaší umělecké kolekce v dlouhodobém měřítku? Plánujete ji třeba věnovat veřejným institucím jako dřívější mecenáši?

Pro věnování děl veřejným institucím nevidím důvod. Je to proto, že se v tomto směru jako veřejná instituce chováme. Díla pravidelně vystavujeme, a to nejen v Česku. Zapůjčujeme je do galerií včetně té Národní.

Můžete jmenovat konkrétní společné projekty?

Spolupracujeme s Českou filharmonií, Pražským jarem, máme spoluúčast na vydávání publikací nebo dlouhodobě podporujeme dramatické umění, jako jsou Letní shakespearovské slavnosti či Divadlo Járy Cimrmana. Pracujeme na vybudování nové tradice "Týdne umění" - tedy mimo jiné zpřístupněním výstav galerií návštěvníkům, kteří tam běžně nechodí nebo nemají odvahu zaplatit za vstup do neznámého prostředí.

Žádná umělecká díla neprodáváte?

My opravdu nejsme obchodníci s uměním. Akvizice nových děl nepovažujeme za investici, respektive zhodnocení pro nás není ten hlavní impulz, proč se umění věnujeme. Jde primárně o radost z nabytí nějakého díla, o možnost se o ni následně podělit. Nově získané artefakty rozhodně nestrkáme jenom někam do trezoru. Snažíme se je co nejdříve veřejně vystavit. Zhodnocení sice může být příjemným bonusem, ale jde spíše o naše rozhodnutí, že se chceme věnovat podpoře vzdělávání a kultury, kam umění samozřejmě patří. My de facto investujeme do dobrého jména společnosti.

Výstavy tedy chápete také jako formu prezentace firmy?

Může se stát, že během výstavy nebo koncertu, který podporujeme, dojde k náhodnému setkání s lidmi, již o tom opravdovém velkém byznysu rozhodují. Může je pozitivně ovlivnit právě to, že dáváme úsilí i peníze do věcí, které s obchodem vlastně vůbec nesouvisejí. Umění má vyvolávat emoce, představivost, a když se sejdou vnímaví lidé, mohou k sobě snadněji najít cestu.

Říká se, že umělecké cítění je "odnož" analytického myšlení.

To ano, ale bohužel podceňovaná. Ještě když jsme měli sídlo na Pankráci, byla tam taková lobby, kde visel obraz Mikuláše Medka, jenž je součástí naší sbírky. Na něm byla vyobrazena žena, která jako kdyby zapichovala pohled do kolemjdoucích. První den, kdy kolem prošel Petr Kellner, řekl, že má stresu dost, ať to dáme dolů! Ale zase z jiných obrazů, například z Malichových pastelů, byl tak nadšený, že by snad koupil celou výstavu. Myslím, že dobrý manažer pracuje skvěle s čísly, s tendencemi, s účetními výsledky či s kurzy akcií, a ten nejlepší má navíc schopnost vidět dál, předvídat něco, co v číslech není.

Co vše zahrnuje vaše role v rámci skupiny PPF?

Vedle běžné administrativy spojené se sbírkovou a výstavní činností je mým úkolem ukázat cestu, jak určitým způsobem z toho, co vyděláme, poskytnout prostředky ve prospěch společnosti formou podpory kulturních projektů. Teď zrovna jednáme s galerií Kodl o možnosti navázat na činnost maďarské nadace Bátor Tábor, jež pokračuje v aktivitách spolku, který založil Paul Newman před třiceti lety. Jde o dobročinnou aukci, kdy se z prodeje menšího množství velmi kvalitních uměleckých děl hradí terapeuticko-rekreační tábory pro děti nemocné rakovinou.

Jak ověřujete pravost děl a oceňujete je?

U fotografií vždycky dbáme na to, aby to byly originální zvětšeniny. Třeba u dědictví předpokládáme, že dědic nebude prodávat falzifikát. Důležitá je historie díla, věrohodnost posudku. Bohužel žijeme v době, kdy se padělky a kopie považují za něco téměř normálního. Lidé si stahují hudbu či filmy zadarmo a nevidí na tom nic špatného. Běžně se prodávají auta se stočenými tachometry. Těch příkladů by bylo více. Hodnota všemožných padělků v oblasti umění, které obíhají jenom v Česku, může jít klidně do stamilionů.

Jak je to s důvěryhodností aukčních síní?

Ty seriózní nedají do dražby pochybné dílo, aby si neničily dobrou pověst. Je v jejich zájmu podrobit dílo nejen kunsthistorickému posudku, ale hlavně u těch dražších také chemicko-fyzikálnímu rozboru, který dokáže odhalit případné nesrovnalosti. Ani experti se totiž nemusejí shodnout jen na základě vizuálního hodnocení a zkušeností. A to nemluvím o tom, že i "znalec" může být zapojen do podvodného jednání.

Vnímáte, že by se v posledních letech měnily hranice toho, co je považováno za umění?

Umění musí vedle originality, invence a zpracování přesahujícího řemeslnou úroveň vyvolat nějaký emoční či estetický vjem. Bohužel dnes k těm znakům umění patří od doby Andyho Warhola i marketing, jehož součástí je samozřejmě schopnost komunikace, ale také atraktivita, provokace a cena. Potenciální kupci jsou manipulováni vytvářením dojmu o výjimečnosti autora nebo uměle vyšroubovanou cenou. Podvědomě jsou totiž ovlivněni třeba informacemi, za kolik milionů se které dílo prodalo. Jestli bylo skutečně zaplaceno, je jiná věc. Ale v paměti zůstane, že dílo bylo drahé a vysoká cena se často mylně považuje za záruku kvality.

Stává se také, že si umělci zvou na své vernisáže známé osobnosti, aby jim udělaly reklamu. To už je pak trochu snobská záležitost, nemyslíte?

Ano, je to jedna z cest. Hodně lidí si koupí i vyloženě špatné umění jen proto, že jeho autorem je nějaká celebrita nebo politik. Pravděpodobně jim ani o umění moc nejde. Dnes se často kupuje i pouze samotné jméno, ne dílo. Hlavně ti, kdo na to mají, jdou často po jméně, čímž se neúměrně zvyšuje cena za díla určitých autorů. Někteří umělci jsou tím pádem čím dál dražší, zatímco o jiné, také kvalitní, není zájem. To pak dost deformuje trh. Ovšem neplatí to obecně. Při troše štěstí se vám podaří koupit za přiměřenou cenu i skvělou věc.