Eurozóna je vnitřně závadný konstrukt a jako takový se musí dříve či později zhroutit. Tak míní Gerald Steele, ekonom, jenž působí na univerzitě v britském Lancasteru. "Inflace je kvůli zadlužení států nezbytná. Třeba Velká Británie má značný inflační potenciál," dodává.
Je na dohled rozpad eurozóny?
Nepřekvapilo by mě to. Je-li jakýkoli lidský konstrukt vnitřně závadný, dříve či později se musí položit. Předpoklady k tomu, aby se eurozóna celá zhroutila, jsou jistě přítomny, ale říci, kdy se tak stane, není dost dobře možné. Evropské impérium, jak já tvrdím, vykazuje podobné znaky jako padlá impéria, jež známe z dějin, třeba to římské. Maastrichtská kritéria měla předcházet tomu, co se nyní děje v Řecku, ale nebyla vynucována - z politických důvodů. I když bude řecký problém nakonec vyřešen, trhy se rychle podívají, kdo další je na řadě. Tlak je tedy značný, stále přítomný a postupuje.
Obáváte se kvůli záchranným opatřením z poslední doby nějakých neblahých dopadů třeba v podobě výrazné inflace?
Myslím, že je nezbytná vzhledem k výši zadlužení států. Například v britské ekonomice je značný inflační potenciál.
Je inflace nevyhnutelná?
Moje definice inflace je, že jde o znehodnocení měny. Když ji takto definujete, je to neprůstřelné - jde o pravdu z definice. Myslím, že by se hrozba znehodnocování měn významně snížila, pokud by byla možná konkurence mezi nimi, pokud by si lidé - občané jednoho státu - mohli vybrat mezi různými měnami různých států, kterou budou využívat. Když bude jednotlivcům umožněn přístup k měnám na základě volby, pak budou jednotlivé země pod tlakem, aby skutečně dodávaly takové oběživo, o něž bude zájem. Už se tímto směrem částečně pohybujeme, alespoň ve vyspělých demokraciích, které ustoupily od kapitálových kontrol (např. regulace kapitálových toků do a z dané země, pozn. red.). Stále převládající situace je ale taková, že máme nekryté měny, které jsou částí státního dluhu té které země. A je to ta část dluhu, na niž stát nemusí platit úroky. Stát má tedy pak zájem na tom, aby byla měna hojně užívána, aby jí bylo mezi lidmi co nejvíce - dokud jsou tedy lidé ochotní ji držet, dokud příliš neznehodnotí. Čím více peněz je v oběhu, tím větší je zkrátka i bezúročná složka státního dluhu.
Dluhová krize navazuje na krizi finanční. Hodně se teď mluví o tom, jak předejít opakování další takové finanční pohromy. Co myslíte?
Jsem skeptický k dalšímu utužování regulací. Vezměte si, že tyto regulace budou reagovat na finanční krizi let 2007 až 2009, nikoli nutně na krize, které přijdou. Budeme se snažit předejít tomu, co už proběhlo. Objeví se však nové chyby, nečekaná selhání, překvapivé omyly.
Máte tedy finanční krizi za selhání trhu?
Ne. Neříkám, že jednotlivci a firmy chyby nečiní, nedělají však systémové chyby. Chybným směrem se vydávají jedinci či jejich skupinky, nikoli však celý dav, celá společnost - pokud tedy není nějaké rozhodující síly, jež by tyto celky takto omylně směrovala a naváděla.
Celý rozhovor naleznete v aktuálním vydání časopisu TÝDEN, který je v prodeji od pondělí 24. května.
Foto: Tomáš Nosil
