Německá média jej marně žádají o rozhovor. Bruno Steinhoff, druhý nejmocnější muž nábytkářského průmyslu a mimo jiné majitel řetězce Kika, s novináři nemluví. Pro TÝDEN si ale čas našel. "Nevěřím na poradce. Dodnes chodím do obchodů a poslouchám, co si ženy říkají při nakupování," říká jeden z nejbohatších mužů planety.
Předpokládám, že váš dům je plný nábytku z vašich továren a prodejen. Nebo ne?
Nejsem typ, který musí mít za každou cenu všechno nové a v posledním stylu. U mě doma byste našel spíš starší nábytek, ke kterému mám vztah, váže se k němu nějaká vzpomínka nebo jiná emoce. Dům, ve němž bydlím, je z dnešního pohledu spíše menší, takže nábytek kupuji většinou až tehdy, pokud některý kus doslouží. Jsem konzervativní člověk. Vždyť ani manželku jsem nevyměnil.
Zkusím to jinak. Koupil jste si někdy něco od svého největšího konkurenta, řetězce IKEA?
Ne. Nikdy, ale chodím tam každé dva měsíce a rozhlížím se.
A stejně jste nic nekoupil? Ani sušenku?
Podívejte. IKEA dělá všechno globálně, nerespektuje lokální rozdíly, zvyky nebo tradici. My to děláme obráceně. Děláme věci, které jsou určeny vždy pro konkrétní trh. Nechci dělat jeden katalog pro celý svět. Mým přáním není, aby celý svět bydlel stejně. Nábytek v našich obchodech v Česku je jiný než v obchodech v Německu, Rakousku nebo Polsku.
Nejdete proti proudu? Nechtějí lidé žít víc globálně?
Ne. Chtějí žít moderně. A to je rozdíl. V každé zemi znamená moderně něco jiného. Proto jsou u nás tak důležití třeba ředitelé lokálního poboček. Oni nejsou jen na logistiku a tabulky. Mají daleko větší odpovědnost - vybírají sortiment. Rozhodují o tom, co se bude vyrábět.
Nyní jste dvojka na světovém trhu s nábytkem. A...
Počkejte, my ale budeme do pár let jednička. Jsem si tím jistý.
Tomu věřím, četl jsem váš příběh. Je to fascinující, daleko zábavnější než historky dnešních podnikatelů, kteří všichni vyprávějí, jak začínali někde v garáži.
Já vím, že za hodně vděčím rodičům. Když jsem před 52 lety začínal, měl jsem to nejdůležitější. Školu z domova. Rodiče byli zemědělci a sedlačili na statku, který naší rodině patří od roku 1580. Jsem z pěti dětí a od začátku jsem věděl, že hospodářství dostane pouze jeden z nás a že my ostatní se o sebe musíme postarat sami. Věděl jsem, že na studia mohu zapomenout, protože na to nebyly ani peníze, ani čas. Museli jsme pracovat na statku. Máma s tátou nás ale naučili to nejdůležitější - jak vyjít. Jak s penězi, tak i s lidmi. Já jsem generace, která ještě zažila druhou světovou válku. Moc dobře si třeba pamatuji, že u nás na statku bydlelo v jeden moment sedmdesát lidí, kteří utíkali před válkou. Kam jste se podíval, tam někdo byl.
Problém uprchlictví je aktuální i dnes. Jak se na něj díváte?
Na rozdíl od řady jiných lidí chápu, co se dnes děje s uprchlíky. Vím, jaké to bylo, když lidé utíkali před válkou, před komunismem... To jsou věci, které když zažijete a máte dobrou výchovu, nikdy nezapomenete.
-5803b04e4a774_226x235.jpg "Čtěte TÝDEN!")
* Co důležitého do života dala Brunu Steinhoffovi "škola domova"?
* V čem podle něj tkví tajemství úspěchu a proč se nikdy nevyhýbal práci?
* Proč důvěru lidí pokládá za důležitější než peníze z banky?
* Proč nevidí důvod aby o něm média psala?
ODPOVĚDI NA TYTO A DALŠÍ OTÁZKY NAJDETE V NEJNOVĚJŠÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÝ JE NYNÍ V PRODEJI.
