Pomlčková válka: když spojovník rozděluje

Jsou sváry malicherné i malichernější, jsou dokonce spory žabomyší. Takzvaná pomlčková válka, jež otřásla Československem v roce 1990, by do této kategorie nepochybně patřila. Kdyby nestála na počátku procesu, který vedl k rozpadu společného státu...

K TÉMATU: Srpen 1992 rozhodl o rozpadu federace (video)

Československo, Česko-slovensko nebo Česko-Slovensko? „Jak víte, Rumunsko, Polsko a jiné země byly schopny se dohodnout na novém názvu svého státu ze dne na den. My však toho schopni nejsme a já se pokusím na vás apelovat v tom smyslu, abyste zítra ráno odhlasovali - nejraději jednomyslně - nový název našeho státu," vyzýval federální poslance 28. března 1990 neokoukaný, veřejností milovaný prezident Václav Havel. Pomlčková válka se měla svého ukončení skutečně dočkat hned příštího dne. Tím to ale - bohužel - neskončilo.

Přetahování o novou podobu názvu společného státu začalo již o dva měsíce dříve. 23. ledna vystoupil Havel na půdě Federálního shromáždění s výzvou, aby bylo z názvu země vypuštěno přežité slovo „socialistická". Obě národní rady bez větších průtahů jeho přání vyplnily. V případě společného státu se však do cesty schválení postavilo zdánlivě bezvýznamné typografické znaménko.

Slovenská alergie a český „nadhled"

Český centralismus. Tak lze v krátkosti vyjádřit důvod, pro který se Havlem navrhovaný název Československá republika stal trnem v oku především slovenským poslancům. Léty příslušnosti k různým státním útvarům živená slovenská touha po autonomii vyplula na povrch v plné síle a změna názvu byla smetena ze stolu. V čem přesně problém spočívá, vyjádřil v březnovém projevu ve federálním parlamentu hudebník a tehdejší poslanec Michael Kocáb. „Ani pomlčka, ba dokonce ani slovo "socialistická" v názvu republiky by nám neměly stát za to, aby se staly předmětem národnostních sporů. Vím, že problém je složitější, vím, že nejde o pomlčku jako takovou. Podědili jsme jakýsi historický "papiňák", ve kterém se celá desetiletí hromadily národnostní problémy, tenze a pocity křivd," popsal trefně.

To, co Češi nazývali schopností nadhledu, bylo na Slovensku chápáno spíš jako nevůle ustoupit. Nešťastná myšlenka čechoslovakismu navíc působila většině Slováků akutní osypky, což dohodu poměrně ztěžovalo. „Skrátka ide tu o to, aby bola určitá ochota zo strany českých poslancov upraviť to slovo "československý", ktoré pre Slovákov vždy zaváňa čechoslovakizmom a v ktorom sa cítia nie ako partneri, ale ako prídavok k národu českému," vyjádřil problém v krátkosti slovenský poslanec Jozef Kučerák.

Během dvou měsíců, kdy probíhala debata o novém názvu státu, přišla řada lidí s více či méně kuriózními návrhy. Sám Kocáb například navrhoval - víceméně v žertu - jako řešení neutichajících sporů radikální změnu názvu, která by vyjádřila změněnou politickou realitu. „Takovým názvem by mohla být například Slavia," doporučil svým parlamentním kolegům, ale jeho výzvou se nikdo vážně nezabýval. Úspěch nesklidila ani varianta názvu Federace české republiky a slovenské republiky, ani Havlovo obměněné Republika Česko-slovensko, kteréžto jméno dostala země nakrátko do vínku brzy po svém vzniku v roce 1918.

Rozdělit, nebo spojit?

Postupně se jako nejschůdnější začala jevit varianta Československá federativní republika, spor o pomlčku mezi slovy Česko-slovenská však vyřešen stále nebyl. Hrdost našich slovenských bratří navíc urážel i fakt, že by se jejich část federativního názvu měla psát s malým „s". Problém přitom vlastně vznikl z nedorozumění. Zatímco Slováci totiž chápali pomlčku v názvu jako spojovník (dle internetové Wikipedie typografické znaménko, které „spojuje těsně vázaná slova") a tedy již z podstaty věci jako něco, čehož účelem je dávat jednotlivé části celku dohromady, pro Čechy šlo o pomlčku (znak, který „odděluje části projevu"), a tudíž cosi, co směřuje k odluce. Zaťatost a neochota panovaly na obou stranách, ať už byla zdůvodňována právem na sebeurčení, nebo obavou ze separatismu.

Ve sporu navíc sehrály roli i historické souvislosti. Kromě krátkého období let 1918-1920, byla pomlčka v názvu použita ještě jednou. V neblahém období takzvané druhé republiky mezi zářím 1938 a březnem 1939, které ukončilo až vytvoření dvou pseudostátů pod Hitlerovou ochranou, Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského štátu.

Závěr pomlčkové války byl ještě absurdnější než její začátek. Když 29. března předstoupil před své poslanecké kolegy zpravodaj společného dohodovacího výboru Miloš Zeman, všichni už měli neustálých debat plné zuby. Návrh výboru, aby federace měla názvy dva, Československá federativní republika v Čechách a Česko-slovenská federatívna republika na Slovensku, proto - ke všeobecné úlevě - prošel. Ne na dlouho. Necelý měsíc poté se pomlčka změnila na spojku „a", parlamentní chytrolíni navíc šalamounsky napsali všechna počáteční písmena v názvu s velkými písmeny, aby se zamezilo sporům.

Ani tomuto jménu však nebyla dopřána dlouhá existence. Jen necelé tři roky. Ale to už je jiný příběh...

Grafika: Dina Podzimková