Dvaadvacátý srpnový den roku 1968 připadl na čtvrtek. Celá republika protestovala proti okupaci s pomocí balicích papírů, fixů, štětců, barev či kříd. Asi nejznámějším heslem se stal slogan: „Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša!"
Citované heslo proslavil zpěvák a skladatel Jaromír Vomáčka, který krátce po invazi napsal stejnojmennou píseň. Dnes už zesnulý hudebník nemůže prozradit, kde tehdy našel inspiraci, ale TÝDEN se třicet let po invazi sešel se skutečným autorem sloganu.
O nejlepší „vejšplecht"
„S kamarádem Antonínem Karčem, který bydlel hned u Václaváku ve Washingtonově ulici, jsme dvaadvacátého srpna ráno vzali balicí papír, fixy a snažili se vymyslet co nejlepší hlášky," tvrdí třiašedesátiletý Václav Mikolášek a ukazuje na výlohu někdejšího Domu potravin na rohu Václavského náměstí, v níž dnes sídlí světoznámý výrobce „karbanátků". „Nejlepší vejšplecht, který se mi podařilo vymyslet, bylo asi to heslo o Ivanovi a Nataše," vypráví Mikolášek. Lidé, kteří heslo na výloze Domu potravin přečetli, se prý usmívali a mnozí si ho opisovali.
Mikolášek proto za chvíli přidal na výlohu i další parafrázi: „Ivane, vrať se, Nataša ti chodí s Koljou!" Během několika hodin se tato hesla objevila na nejrůznějších místech Prahy, citoval je rozhlas i noviny. „Někde si je musel přečíst i Vomáčka. Rozhodně mu nezazlívám, že se proslavil cizím nápadem." Za normalizace se totiž Mikoláškův slogan proměnil v nesmrtelný symbol tichého vzdoru, píseň s jeho heslem se zpívala na domácích večírcích i u trampských ohňů, dokud Ivan v roce 1991 skutečně neodešel za Natašou.
Mikolášek vymyslel i řadu dalších sloganů, ale žádný už se mu prý tolik nepovedl. „Za některé se dnes spíše stydím," přiznává. Vyloženě nevtipná byla hláška: „Rusové, myslete na sexuální napětí svých Báryšeň!" Také denní tisk z 22. srpna citoval několik obdob Mikoláškova hesla: „Ivane, domů - máš telefon," zněla jedna z nich.
Socialismus jsme nechtěli
Na Václavském náměstí strávil Mikolášek, rodák ze Starého Města, nejméně pět dnů. Od středy 21. srpna minimálně do neděle. Ráno 21. srpna přitom o okupaci nic netušil a vyrazil normálně do práce, ze svého tehdejšího domova v Krči do chemičky v Kralupech. „Na autobusové zastávce jeden pán hlasitě nadával na Rusáky a druhý ho okřikoval ve stylu, ať mlčí, že Rusáci jinak doopravdy přijedou," vzpomíná muž. Pak někdo potvrdil, že už je Sovětská armáda v Praze. „První sovětské vojáky jsem viděl na Míráku, seděli v transportérech, na hlavě červené barety. Odvážně jsem si před nimi odplivl, ale oni se jen pohrdavě zasmáli," vzpomíná Mikolášek. Na předsrpnový obrodný proces, který umlčely ruské tanky, má zajímavý názor. „Často se dnes tvrdí, že většina lidí tehdy byla pro socialismus a nechtěla změnu politického systému. To není pravda," tvrdí. „Navenek jsme sice před srpnovou okupací mluvili o socialismu, protože jsme se báli Rusů, vevnitř jsme ale toužili po sociálním, nikoliv socialistickém státu." Mikolášek si pamatuje, že vzorem takového státu tehdy bylo třeba Švédsko. „Vlastně jsem si představoval nějaký podobný systém, jaký máme v republice dnes."
Dubčekovi slivovicu, Kolderovi šibenicu
O poznání drsnější hesla se 22. srpna objevila na Ostravsku. „Dubčekovi slivovicu, Kolderovi šibenicu!" Nepřítelem číslo jedna se totiž v kraji uhlí a železa stal komunista Drahomír Kolder (1925-1972), ostravský rodák, havíř a jeden z autorů „zvacího dopisu", kterým část předsednictva ÚV KSČ předem posvětila okupaci země. Ostravské Spojené deníky už 22. srpna přinesly zpověď Josef Koldra, Drahomírova bratra. Otázka novinářů byla tvrdá: „Co říkáš tomu, že ve skupině zrádců našeho národa, která požádala Sovětský svaz o vojenskou intervenci - okupaci ČSSR - je také tvůj bratr Drahomír Kolder?" A Josef Kolder pokorně odpověděl: „Je to pro mne otřesné!"
Foto: Ivan Motýl, Jan Schejbal
