Téma TÝDNE
"A co je složenka?" Proč děti z děcáku končí v dluzích a na drogách

Více než polovina dětí, které opustí dětské domovy, končí v dluzích, na drogách nebo na sociálních dávkách. Postrádají totiž to podstatné: návod, jak uspět v běžném životě, a podporu rodiny.

Ty děti v podstatě přijdou o rodinu dvakrát. Poprvé se jich zřeknou vlastní rodiče, podruhé je bez milosti v osmnácti vykopnou z dětského domova. Každý rok je to stejné. Skoro tisícovka mladých lidí dospěje, opustí dětský domov a přijde vystřízlivění. Místo klidného vplutí do společnosti jsou rázem na jejím dně.

"V ten okamžiku to na vás všechno padne, přemýšlíte, co budete dělat, kam máte jít spát, kde seženete jídlo, kde se umyjete, aby nikdo nepoznal, že jste na ulici," popisuje jedenadvacetiletá Jana z Prahy, jak se cítí čerstvý bezdomovec. Na ulici skončila jednoduše. Z dětského domova musela odejít v osmnácti, následoval azylový Dům na půl cesty a pronajatý byt. "Byl za dvanáct tisíc. Ale kamarádka od toho couvla a už se mi neozvala. Za brigádu jsem brala asi 7,5 tisíce, takže jsem najednou neměla na nájem," vzpomíná drobná tmavovláska. A vlastní máma jí odmítla pomoci. Prostě raz dva.

Tady máš věci a jdi

Podobně končí stovky dětí z dětských domovů. A na dno je nemusí dostat nájemné, které si nemohou dovolit. Stačí, když na ně dopadnou běžné povinnosti dospělého člověka - například platit si zdravotní pojištění. Své o tom ví modelka a finalistka České Miss Veronika Kašáková. Holka z děcáku ve Vysoké Peci na Chomutovsku vůbec netušila, že něco jako zdravotní pojištění existuje a má se platit. V jejím případě se dluhy vyšplhaly až do statisícových částek.

Mladí lidé, kteří opustí dětský domov, vesměs nemají peníze. Kvůli své často nízké kvalifikaci berou malé mzdy a o úsporách se ani nemusíme bavit. Ty neexistují. "První tři roky jsem neměla co jíst a byla jsem ve svém bytě o svíčkách, protože jsem neměla na elektřinu," říká Kašáková.

Do začátku by sice "děti" měly při odchodu dostat například jednorázový peněžitý příspěvek, nicméně jeho výše je maximálně 25 tisíc korun, což jim stačí tak na zaplacení nájmu a jídlo na dva měsíce. A to mohou dostat i daleko méně. "Forma a výše poskytnuté věcné nebo finanční pomoci pro konkrétní dítě záleží na rozhodnutí ředitele ústavního zařízení," konstatuje mluvčí ministerstva práce Vladimír Řepka. Úspory přitom mají často minimální nebo žádné, záleží na tom, jestli jim spoří dětský domov, ve kterém žijí.

"Mohla jsem tam zůstat, než dostuduji, ale kvůli špatným vztahům s dalšíma holkama, jsem se rozhodla odejít dřív. Takže mi vyskládali věci, zabalili do pytlů a na shledanou," popisuje svůj konec v diagnostickém ústavu v Jindřichově Hradci třiadvacetiletá Nikola. Rodilá Pražačka tedy sedla na vlak a načerno dojela za matkou. Ta ji odkopla a mladá hezká dívka byla v osmnácti rázem na ulici. Nejprve "zevlovala" u holešovického nádraží, pak u nechvalně proslulého "hlaváku" a nakonec ve squatterské kolonii na severu metropole. Ve zkratce řečeno, prošla vším a viděla všechno. V drsném životě na ulici měla ale vždy dvě zásady: "Nežebrat a nešlapat, toho jsem se držela. Jsou to rychlý prachy. V děcáku jsem třeba bydlela s holkou, která šlapala už od dvanácti. Dala svýmu strejdovi. Za džíny. Takhle to mají některý nastavený," vypálí.

Co je to složenka?

Že se mladí lidé z dětských domovů těžce zapojují do běžného života, vědí tak nějak všichni - tedy řada neziskovek i státní správa. "Podle našich interních průzkumů si více než polovina dětí, které opustí domov, neví rady se svým začleněním do společnosti, končí v dluhové pasti, na drogách nebo na sociálních dávkách," říká Klára Chábová, předsedkyně spolku Mimo domov, který se dětem z dětských domovů věnuje. Většina z nich si neví rady ani se zajištěním práce či brigády, nedokážou odpovědět na inzerát, necítí se na pohovory nebo je často nezvládnou.

"Já mám třeba problémy i s vyplňováním složenky. Myslím, že kdyby se na to vychovatelé v domovech více upnuli, tak by ta děcka byla připravenější. Třeba vám na úřadu práce řeknou, že se máte přihlásit v místě trvalého bydliště. Pro člověka, který to nezná, je ta informace nanic. Já jsem nevěděla, kde mám nějaké trvalé bydliště hledat," popisuje své trable Nikola. Zatímco v běžné rodině se většinu základních informací děti přirozeně dozvídají od rodičů, pro mladé lidi z dětských domovů jsou rodinou často jejich vychovatelé. Proto je pro ně složité, když se od nich mají najednou odstřihnout. Podle průzkumu, který před dvěma lety provedla organizace Mimo domov, je na vychovatelích podstatná část mladých lidí z dětského domova závislá emocionálně i prakticky. A i když jim vychovatelé pomáhají i po jejich odchodu, nestačí to. Jednak mají své vlastní rodiny, zadruhé musejí pečovat o další děti, které mají v práci na starosti. "Mladí lidé tak nemají nikoho, kdo by je podpořil. A když se někdo objeví - rodič, kamarád, přítel -, může se stát, že je zklame," říká Ondřej Vondruška, vedoucí pražského Denního centra Naděje pro lidi bez domova. Není podle něho výjimkou, že je příbuzní dokážou obrat i o ty malé úspory, které mají.

Mladým lidem by při odchodu měla pomoci i příprava, kterou podstupují. Ta spočívá mimo jiné v tom, že se učí starat o domácnost, absolvují kursy finanční gramotnosti a podobně. Jenže - výsledky se ústav od ústavu liší a občas jsou docela tristní. "Vychovatelky se snaží, na jednoho člověka mají ale třeba půl hodiny," říká Jana. V dětských domovech i domovech na půl cesty jsou i sociální pracovníci, jenže k těm nemají mladí lidé zpravidla blízký vztah. "Řeknou, je to tak a tak, zajděte si tam a tam a domluvte si to sami. To je dost nanic," popisuje svou zkušenost. "Kdyby šli na úřad s námi, tak máme podporu, oporu a lépe se to naučíme," dodává Jana.

Vytápíme svíčkami

Třeba Veronika Kašáková prý v dětském domově absolvovala seminářů spoustu. Ale jak přiznává, nezapamatovala si téměř nic. "V okamžiku, kdy byste informace opravdu potřebovali, tedy po odchodu z domova, nemáte koho požádat o radu. A svým bývalým vychovatelům, kteří by vám třeba i rádi pomohli, se stydíte přiznat, že jste selhali," říká Kašáková. Ale zpět k největšímu problému lidí z děcáku - bydlení. Jana žije v současnosti se stejně starou kamarádkou, která také prošla dětským domovem, ve vybydleném domě na okraji Prahy. "Jsme domluvené s majitelem, že tam můžeme bydlet, než se to zbourá. Je tam zima, protože nemáme kamna. Takže jsme přikryté asi čtyřmi dekami a svítíme si svíčkami, které to vyhřejí," říká.

V polorozpadlé barabizně skončila i přesto, že některé domovy se svým bývalým chovancům snaží zprostředkovat alespoň základní bydlení. Například v Plzeňském kraji získal každý z dětského domova nejméně jeden startovací byt od obce, kde má sídlo. I v Praze existuje systém azylových bytů, není jich ale dost a ne každý o takové bydlení stojí.

Jana tak chodí na jídlo do pražské Naděje, peníze si vydělává buď brigádami, nebo tím, co najde v popelnicích a prodá do bazaru. Hledá práci, ale vzhledem k tomu, že je bez trvalého bydliště, je to pro ni složité.

Zevlování u klubu

Aby mladí lidé nekončili pod dekou v promrzlém domě, potřebovali by nějakého praktického průvodce životem mimo dětský domov. "Zkrátka někoho, kdo by si s nimi povídal minimálně rok a půl před odchodem a stejnou dobu po odchodu a v případě potíží s nimi zašel třeba na úřady," myslí si Veronika Kašáková. Podobně mluví i Lukáš Talpa z Ligy otevřených mužů, který takové patrony zprostředkovává. "Mají za úkol navázat s mladými lidmi v dětském domově kamarádský vztah a po odchodu jim pomoci třeba s hledáním práce nebo poradit, kam se obrátit v případě dluhů či při hledání bydlení. Žádný z našich svěřenců tak pod mostem neskončil, i když někteří dlužili vysoké částky," chlubí se.

Po posílení počtu terénních pracovníků a jejich pravomocí volá i Klára Chábová ze spolku Mimo domov. Všichni prostě cítí, že pozice jakéhosi mentora a průvodce by situaci mladých lidí o poznání vylepšila. Stojí o takové mentory samy děti? Zdaleka ne všechny. Řada z nich bere opuštění děcáku jako cestu ke svobodě a hodlá si život užít, jak jen to jde. Je naprosto běžné, že se chytí nějaké party, která žije podobným stylem a kde je hlavním mottem "hlavně nic moc neřešit".

"Tady jsme byli každý den. Nádraží Holešovice byla naše základna. A támhle v Crossu byla zábava," ukazuje Nikola na známý pražský hudební klub, kde trávila podstatnou část svého života mezi squattery. "Vylezli jsme odtamtud po zavíračce, šli jsme se natáhnout na trávu, zevlovalo se do té doby, než znovu otevřeli. Pak přišli dealeři, člověk se nastřelil a pařil u beden až zase do zavíračky. Takhle to jelo den co den," vzpomíná. "Dokonce jsem dostala nabídku dělat tam v kuchyni, ale vím, že kdybych to tenkrát vzala, nikdy se z ulice nedostanu. Každý den by mě někdo pokoušel s tím, abych si dala."

Od perníku ke svářečce

Její vyprávění ukazuje na další velký problém. Osmnáctiletá mládež po odchodu z dětského domova nemá bez dohledu žádnou brzdu. A když si uvědomí, že takový život je cesta do pekla, často je pozdě. Všímají si toho i experti: "Aktuálně třeba v Praze není vůbec žádná sociální pobytová služba, která by byla určena pro mladé lidi z ulice, a přitom nějak akceptovala jejich hodnoty. Tím myslím, kde by měli dostatek soukromí, svobody při zacházení se svým časem a životním stylem," varuje Ondřej Vondruška z denního centra Naděje. Zkrátka by ten dohled nad mladými neměl být zas tak veliký. Musí chtít hlavně oni sami.

To by Nikola při své rebelské povaze hned podepsala. Vždyť i ona se z ulice dostala, až když sama chtěla. Z komunity squatterů ji nakonec vytáhla práce v zásilkovém řetězci Amazon. "Nabírali tehdy úplně každýho. Třeba kluka, o kterém později zjistili, že neumí psát. Já si za prvních čtrnáct dní vydělala jedenáct tisíc, do začátku úplná nádhera," vzpomíná. Pravidelný příjem nakonec zabral, na ulici se Nikola nevrátila, našla si přítele, platí nájem a živí se svařováním svodidel. Když tohle všechno vypráví svým vychovatelům z dětského domova, který s námi navštívila, oči se jí zalévají slzami. Vychovatelům jakbysmet.