Rodák z Olešnice nedaleko Blanska Zdeněk Škarvada patřil ke stovkám československých letců, kteří se v roce 1939 nesmířili s okupací a odešli za vlast bojovat za hranice. Stíhač, který se narodil 8. listopadu 1917, nejdřív létal v Polsku, později se po cestě přes půl světa dostal do Velké Británie, kde na podzim 1940 vstoupil do řad Královského letectva (RAF). Většinu války však Škarvada strávil v německém zajetí, kam se dostal v únoru 1942.
Pilota, který v roce 1937 absolvoval Školu leteckého dorostu v Prostějově a v napjatých měsících před Mnichovem se stal stíhačem na nejmodernější Avii B-534, přitom nesestřelil žádný nepřítel. Osudnou se mu stala technická závada jeho spitfiru při hlídkovém letu nad mořem. Po dramatickém přistání na padáku čekal v gumovém člunu na záchranu. "Jak dlouho to všechno potrvá? Svět začíná šednout. Přestávám ho vidět," vzpomínal na chvíle, než ho vytáhli do německého strážního člunu.
O více než třech letech, během kterých jako válečný zajatec prošel tábory v Německu, Slezsku nebo Litvě, mluvil Škarvada jen nerad. Zažil nejen obavy o vlastní život (jako občanovi protektorátu mu stejně jako dalším zajatým Čechům hrozil nejvyšší trest, před kterými jej zachránily německé obavy z případné britské odplaty), ale i smrt mnoha přátel nebo pochod smrti. Z lágrů se dostal až necelý týden před koncem války, když ho u Hannoveru osvobodily britské jednotky.
"Vyrazili jsme v pětačtyřicátém na cestu šestého února a tato cesta smrti skončila až druhého května. Ušli jsme přes tisíc kilometrů!" popsal nejtěžší tři měsíce ve svém životě, kdy mu hrozila smrt nejen mrazem, hladem nebo od kulek německých strážných, ale také od spojeneckých letců, kteří ploužící se zajatce často považovali na kolonu německých vojáků. Domů se dostal v srpnu 1945, šest let a dva měsíce poté, co u Ostravy překročil česko-polskou hranici.
V osvobozeném Československu Škarvadu čekalo jen pár let pokračování vojenské kariéry. Sloužil jako velitel pilotní školy v Hradci Králové, ještě rok po komunistickém převratu v únoru 1948 se stal velitelem stíhacího pluku v Brně. Pak ale i na něj dolehly represe režimu vůči příslušníkům západního odboje, byť ve srovnání s mnoha spolubojovníky vyvázl ještě dobře. Neskončil ve vězení, "pouze" musel podat žádost o přeložení do civilu a byl degradován z kapitána na vojína.
Začátkem 50. let se pro někdejšího západního letce našla jen dělnická zaměstnání, Škarvada skončil jako horník v Jevíčku. Časem si dodělal druhou maturitu na hornické průmyslovce a v půlce 60. let se přestěhoval do Ostravy, kde dostal slušný byt. Ve stejné době se dočkal také částečné rehabilitace a vrácení důstojnické hodnosti, konečně mohl také cestovat. Věnoval se jachtingu, usedl do vedení jachtařského klubu a vedl řadu plaveb po Baltském a Jaderském moři.
V době politického uvolnění koncem 60. let se Zdeněk Škarvada po více než dvou dekádách zase dostal k vojenskému létání, zúčastnil se zdravotních testů na cvičném proudovém letounu L-29 Delfín. Vojenští lékaři na tehdy padesátiletém podplukovníkovi v záloze Škarvadovi zkoumali, jak působí řízení moderního letounu na organismus staršího pilota. Ani to ale nemělo vliv na jeho civilní život, stále totiž pracoval jako horník v podzemí na průzkumu hlubinných slojí.
Do důchodu odešel v roce 1972, k penzi si však až do konce 80. let přivydělával, nejprve jako pomocník taviče ve železárnách, později u Stavoprojektu Ostrava. Plné rehabilitace se dočkal teprve po listopadu 1989. V roce 1997 mu Václav Havel udělil medaili Za hrdinství a o tři roky později ho jmenoval brigádním generálem. Vitální Škarvada, který se dožil 95 let, patřil k posledním žijícím čs. příslušníkům RAF a o svých zážitcích často vyprávěl, zejména studentům.
