Právnička roku
V kauzách Rath a Nagyová byl výkon spravedlnosti skandální

Výkon justice v kauzách Rath nebo Nagyová je skandální s dalekosáhlými důsledky pro chování lidí a poškozuje obraz poctivých soudců. "Na druhou stranu, pokud státní zástupci deklarují odchyt velkých ryb, chápu to jako výraz snahy dát veřejnosti jasně najevo, že se začalo dohánět to, co bylo léta zanedbáváno," říká bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, která v pátek vstoupila do Právnické síně slávy za mimořádný celoživotní přínos českému právu.

Českou společností momentálně hýbe kauza Davida Ratha, odvolací soud zrušil rozsudek a vrátil případ zpět na začátek kvůli nezákonně získaným důkazům, konkrétně nedostatečně podložené odposlechy. Soudce zrušení odůvodnil teorií ovoce z otráveného stromu, kdy důkazy získané nezákonně nesmějí být použity. Je to podle vás ojedinělé, nebo je to právě v případě odposlechů běžná praxe?

Nechci komentovat živou kauzu, kterou neznám, ale její návrat, a to po letech na začátek, je výmluvným signálem o nepřesvědčivosti výkonu spravedlnosti a vybízí k různým spekulacím. Veřejnost má právo očekávat, že trestné činy budou náležitě zjištěny a pachatelé spravedlivě potrestáni a nevinní občané naopak zproštěni.

Jak rozpaky kolem kauzy Rath nebo Nagyová ovlivňují obraz justice v očích veřejnosti?

Jde o skandální výkon spravedlnosti s dalekosáhlými důsledky pro chování lidí, navíc poškozující tu většinu soudců, jejichž profesní výsledky jsou příkladné. Kdyby mně dnes někdo řekl, že všichni soudci jsou stejní, neměla bych pro stud sílu polemizovat.

V obou kauzách představitelé justice velmi sebevědomě hovořili o tom, že mají velkou rybu, ale u soudu se jim nedaří. Neměli by být státní zástupci střízlivější v počátcích kauz?

Nenamlouvejme si, že byla adekvátně odhalovaná rozsáhlá trestná činnost v období transformace společnosti, například v souvislosti s privatizacemi. Ptám se, kolik je politiků, kteří by prokázali původ svého majetku. Rozladěnost společnosti je na místě. Pokud státní zástupci deklarují odchyt velkých ryb, nejde sice o profesionální výstup, ale o výstup, který chápu jako výraz snahy dát veřejnosti jasně najevo, že se začalo dohánět to, co bylo léta zanedbáváno. Stačí připomenout poměry na Vrchním státním zastupitelství v Praze před příchodem Lenky Bradáčové a taková jména, jako Vlastimil Rampula a Libor Grygárek.

Veřejnost nevěří politikům, nebudou je následovat i státní zástupci a soudci, pokud bude podobných kauz přibývat?

Že veřejnost nevěří politikům, je v pořádku, zvlášť když jde o ty politické strany, které se v minulosti zkompromitovaly. A pokud jde o justici, nejsem skeptická. Jde o to, aby se do vedení dostaly výrazné osobnosti, věrné ideálu spravedlnosti. Jejich výběr si ale musejí pohlídat soudci sami.

Jak a kde by měla být vymezena hranice mezi politikou a justicí?

Politika nemá nic společného s justicí. S politikou je to tak, že je zaměřená na boj o moc a charakteristická nestálostí, protože je zaměřena na každodennost. Justice je naopak charakteristická stálostí. Stačí jen připomenout, že vlády odcházejí, soudci zůstávají. Na druhé straně jsou to ale soudy, které mohou ovlivňovat politiky, a to tím, že rozhodují-li v souladu s hodnotovým řádem, čímž posilují právní vědomí společnosti, posilují také hodnotové tendence v politice a v jejím boji o moc.

Vy sama jste dvakrát čelila tlaku ze strany exekutivy, změnila se situace od té doby?

Tlaku ze strany exekutivy jsem čelila nejen dvakrát. Připomínám neústavnost svého odvolání z funkce prezidentem republiky Klausem, neústavnost rozhodnutí ministra spravedlnosti Němce přidělit k Nejvyššímu soudu svého muže a jeho jmenování prezidentem republiky na nově zřízený místopředsednický post i za cenu vršení neústavních kroků, moje kárné řízení na návrh ministra spravedlnosti Pospíšila na základě zneužití výsledku finanční kontroly provedené ministerstvem financí a konečně správní žaloby proti nezákonnosti a zneužití výsledku finanční kontroly ministrem financí Kalouskem. Doufám, že to byl bezprecedentní silový projev exekutivy, který vycházel z pozice silného prezidenta Václava Klause a jeho neschopnosti vnímat význam nezávislosti moci soudní pro právní stát a funkci práva vůbec, což jsme zaznamenali v souvislosti s nedostatkem právních úprav v průběhu transformace společnosti. Ostatní se schovali za něj. Já jsem za sebou takzvaně nikoho neměla a zákon byl málo.

Na druhou stranu politici mají přímý mandát a odpovědnost, neměli by mít nějaký nástroj, jak justici kontrolovat, aby "nezvlčila"? Parlamentní vyšetřovací komise k reorganizaci policie například olomoucké vrchní státní zastupitelství označila, že bylo příliš aktivní...

No chraň bože! Máme přece historií prověřenou dělbu moci, a pokud bylo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci příliš aktivní, tak asi právě pro deficit trvající desetiletí, kdy podnikatelé i politici zcela ztratili soudnost.

Soudy čelí problému, že je jako hlídače nikdo nehlídá, nebyla by na místě nějaká soudní samospráva?

Tak hlídače máme pro všechny. Jak pro soudy, tak vládu, tak parlament a tím je Ústavní soud. A pokud stavíte na nedůvěře, tak kdo by měl hlídat Ústavní soud? Nezapomeňte, že v ústavě máme zakotvenu vládu práva a službu zákonu, takže jde o to sloužit právu a nehlídat. K samosprávě jsem dnes zdrženlivá, jakkoliv je tu nález Ústavního soudu již z roku 2002, který její vznik předpokládá. Nicméně má-li jít o reprezentativní a zastřešující orgán soudní moci, musí mít většinu soudců, a to je politicky neprůchodné.  Navíc za uplynulých patnáct let jsou tu nové poznatky, a to i z jiných zemí, kdy jak maďarská, tak slovenská zkušenost dokládají, že soudcovské rady nezávislost soudní moci nedokázaly uchránit. K tomu přistupuje problém kolektivního rozhodování, který vytěsňuje odpovědnost za konkrétní řešení. Určitě jsem ve svých sporech oceňovala, že stojím tváří v tvář konkrétnímu prezidentovi a konkrétním ministrům, kteří také nesou za neústavnost svých kroků individuální odpovědnost. A takové řešení přispívá ke schopnosti občanů orientovat se, kdo je kdo, což je jeden z předpokladů fungování demokratického právního státu.

Státní zástupci jsou formálně součást exekutivy. Navrhovaná novela měla jejich nezávislost zvýšit, nebylo by to pak potenciálně nebezpečné? Jakým způsobem by byli veřejně kontrolováni?

Určitě souhlasím s tím, aby státní zástupci nebyli součástí moci výkonné jako podmínky jejich emancipace. O jejich nezávislosti ve smyslu nezávislosti soudů nad stranami se hovořit nedá, neboť státní zástupci zastupují veřejný zájem státu, tedy jsou stranou. Jejich emancipaci pak chápu tak, že se budou zvyšovat nároky kladené na jednotlivé státní zástupce a jejich individuální odpovědnost. A pokud jde o kontrolu, ta souvisí s funkčností kárného řízení, ale jinak mám za to, že veřejnost v nejširším smyslu slova je schopna rozpoznat, zda práva takzvaně jdou či nikoliv, a že nejlepší kontrolou je přirozená potřeba spravedlnosti každého.