Pátrání na vlastní pěst
"Byla to vražda, žádná sebevražda!" Co pudí samozvané detektivy

Pátrají na vlastní pěst v případech, které policie už dávno odložila nebo uzavřela, ale oni se s výsledkem jejího šetření nechtějí smířit. Amatérští vyšetřovatelé prohledávají každou škarpu, hřbitov, kdekoho se vyptávají. Co je k tomu vede i přesto, že mají jen nepatrnou šanci na úspěch?

Loni v lednu to byla asi nejskloňovanější zpráva českých novin. A nejen těch bulvárních. Cestou do školy zmizela Michaela Patricie Muzikářová, tehdy dvanáctiletá dívka z Ústí nad Labem. Dodnes ji nikdo nenašel. Samozvaný amatérský detektiv Marian Mareček ale nedávno objevil v Teplicích dívku, která vypadá přinejmenším jako její starší dvojče. "Mohla by to být ona," tvrdí Mareček.

Setkáváme se s ním na plzeňském náměstí. Přibíráme ho do auta, aby nám ukázal jedno z mnoha míst, jež při svém nekonečném pátrání prošel. "Někteří lidé mi říkají, že jsem blázen. Ale já jsem se už do toho prostě dostal tak, že nejde přestat. A ani nevím, proč jsem s tím začal," vysvětluje.

Posedlost hledáním

Míšu se snaží najít od jejího zmizení, tedy rok a půl. Nemá s ní žádný příbuzenský vztah, není rodinným přítelem, prostě nic. O kauze se dozvěděl z novin. "Ptal jsem se i psychologa, jestli si myslí, že jsem blázen. Říkal, že ne a že jednou tu holku najdu nebo alespoň dopomůžu k tomu, aby se našla," zdůrazňuje Mareček.

Mezitím přijíždíme k Boleveckým rybníkům, které jsou jen kousek od místa, kde bydlel Otakar S., hlavní podezřelý ze zmizení dvanáctileté Míši. "Tady jsem to dost často prohledával. To je první zašité místo v Plzni, kde by vrah mohl docela bezpečně schovat mrtvolu," popisuje vodní dílo, které prý i přeplaval, aby zjistil, jestli tam někde Míša není pohřbená v blátě. Působí trochu jako podivín s myšlenkami kdovíkde. "Jsem rozvedený a teď už trochu i bezdomovec," směje se v podnájmu žijící samozvaný detektiv, když vysvětluje, kde bere tolik času na pátrání po cizí dívce. "Do práce chodím, vyrábím posuvné dveře. Teď jsem měl týden dovolenou a celou jsem ji strávil hledáním Míši. A když už mi končila, tak si představte, v Mostě jsem narazil na holku, která vypadala přesně jako ona," líčí nám plný entuziasmu.
Dívek, které se Míše podobaly, vyfotografoval už několik, ta z Mostu je ale prý nejžhavější stopa. Objevil ji údajně náhodou ve vlaku. "Tak jsem si řekl: Nacvakej ji. Já nemám žádné oprávnění něco podobného dělat, ale když ji chci najít, musím všechno možné porušit," říká a dodává, že její snímek vložil na internet.

Fotografii ale detektiv-amatér neposlal tam, kam měl. "Policii nevěřím!" A tak jsme podobiznu Míšiny dvojnice předali policii my. "Případ byl odložen. Veškeré informace, které byly ke zveřejnění, jsme zveřejnili. K vámi zaslané fotografii se zatím nemohu vyjadřovat, protože kolega, který to má na starost, není v práci," reagovala mluvčí ústecké policie Alena Bartošová s dodatkem, že se na věc podívají.

Není to ona!

Od rybníka se přesouváme před dům, ve kterém se oběsil podezřelý Otakar S. Oslovujeme jeho syna a ukazujeme mu snímky dívky z Mostu. "Není to ona!" říká rezolutně. "A kdyby to byla ona, tak proč by se neozvala, že je v pořádku?" klade si otázku Otakar S. mladší.
Marian Mareček poté vůbec poprvé vytahuje z kapsy malý notes a dvě zalaminované fotografie Míši Muzikářové. Na chvíli se odporoučí a jde se zeptat sousedů na auto, jež stojí před domem. Podobně jako se ptá sousedů, oslovuje každého, na koho narazí. Obchází různé hospody, obchody, míří i na radnice. Vesměs se představuje jako detektiv, který hledá stopy po zmizelé dívce a ukazuje snímky s její tváří. U sebe má i kameru a dokumentuje každý nález. Jeho internetový profil na sociální síti je plný různých fotografií kostí, dětských hraček, ale i míst, o nichž si myslí, že mohou mít s kauzou nějakou spojitost.

Kdo kopal na hřbitově?

Mareček má několik teorií, některé z nich připouštějí, že hledaná dívka už nežije. "Mohlo jít o rasistický motiv, když si vezmete, že matka té Míši propagovala nacismus - taky ji za to odsoudili -, tak to mohla být pomsta na její dceři od nějakých cigánů nebo někoho," přemýšlí. "Může být třeba ve Všerubech na hřbitově. V jednom z židovských hrobů. To jsem dostal jako tip od anonyma, tak jsem se tam jel podívat a viděl jsem, že tam někdo čerstvě kopal," nastiňuje Mareček další z mnoha svých verzí. "Nebo ji mohl vrah odvést do Dubí, protože tam podle policie také jel, a zbavit se jejího těla v tamním bazénu. Nebo ji prodal na ledviny do Německa," uvažuje samozvaný detektiv, jenž všechna zmíněná místa osobně propátral.

Že jeho verze nemusejí být takové fantasmagorie, na jaké při prvním pohledu vypadají, vysvětluje TÝDNU bývalý elitní kriminalista Josef Doucha. "O nelegálním obchodu s lidskými orgány se spekuluje. To je verze, která se nabízí," reaguje na Marečkovy úvahy. "S ohledem na okolnosti, v nichž se ta rodina pohybuje, by připadala v úvahu i ta rasisticky motivovaná verze. Je ale poměrně slabá," myslí si Doucha.

A co na Marečkovu posedlost říkají lékaři? "Nesmířil se s výsledkem. Jeho přirozeností je nebýt pasivní a nevzdávat se. Snaží se nějakým způsobem dojít k výsledku. Jestli je to jeho zdravá reakce nebo trpí nějakou duševní poruchou, to nemohu říct," uvažuje psycholog Jan Kulhánek. "Na první pohled to nevypadá, že ztratil kontakt s realitou. Žije si v tom svém světě, který mu říká: "Snaž se a můžeš dojít k cíli." K tomuhle mají větší sklony muži, kteří hůře snášejí pasivitu a pocit bezmoci," vysvětlil Kulhánek TÝDNU. Spouštěč toho, co Mareček dělá, je podle něho ukryt někde v minulosti. "To bychom museli znát podrobně jeho historii. On sám nemusí vědět, proč tu holčičku hledá," zakončuje psycholog.

Byla to vražda, ne sebevražda

Dlouhé čtyři roky strávila mravenčí detektivní prací i Anna Rodová z Kladna. Pohnutky této podnikatelky v oblasti financí byly na rozdíl od Mariana Marečka od první chvíle jasné. Neuvěřila policii, která smrt její dcery uzavřela jako sebevraždu. "Byla to vražda," je přesvědčená a v roce 2014 začala pátrat na vlastní pěst.

Poprvé se autorka tohoto článku s Annou Rodovou setkala v únoru 2016. Matka dívky, která se údajně zabila třinácti bodnými ranami, tehdy vypadala unaveně, zoufale a bezradně. Mluvila o policejní korupci, o ovlivněných státních zástupcích i záchranářích. Působila sice vyčerpaně, ale odhodlaně. Rozhodla se dokázat, že je případ plný pochybností a že si její třiadvacetiletá Anetka život nevzala, že to udělal někdo jiný.

Dnes už Rodová pátrání na vlastní pěst vzdala. "Jsem z toho už po těch čtyřech letech hrozně unavená. Teď jsem byla na operaci a všechno nechávám na svém právníkovi. Musím se soustředit na svůj zdravotní stav, ale mohu vám říct, že si nikdo nedovedete představit, kolik je to námahy a času," popisuje.

Nikdo nic neslyšel? Nesmysl!

Podle slov Rodové byl případ podivný od samého začátku. "V tom bytě, ve kterém se podle policie moje dcera zabila, byli minimálně další dva lidé. Ahmad, jemuž příbytek patřil, a Kateřina. Oba tvrdili, že předtím, než si zasadila třináct bodných ran, si podřezala zápěstí. A oni nic neslyšeli?" ptá se paní Rodová. "Asi rok a půl nám zatajovali, že Aneta těsně před svou smrtí volala policii. Proč by to dělala? Jedině kdyby se bála o život," dodává. "Zhruba po roce jsem se na místě činu byla podívat, protože realitka byt prodávala. Chtěla jsem vědět, jestli mohlo být něco slyšet ve vedlejším pokoji. Museli by slyšet všechno," přibližuje.

Při vlastním vyšetřování vyzkoušela snad všechny možné cesty. Nejprve oslovila dvě bezpečnostní agentury. "To bylo na úplném začátku. K žádnému výsledku to však nevedlo. Zaplatila jsem agenturám několik faktur, ale tu poslední mi vrátili, že se v případu nedá nic dělat a že v tom mají prsty policisté z nejvyšších míst," vzpomíná. Kolik lidí už oslovila při dokazování toho, čím si je naprosto jistá, by prý ani nespočítala. "Byla to spousta různých znalců, soudních patologů, byla jsem třeba v Orlických horách za bývalým policistou. Když se na ten případ díval, nechápal, že už všichni nejsou ve vazbě." "Psala jsem ústavní stížnost, kde mi řekli, že to mám řešit s pomocí soudců. Před rokem jsme s právníkem poslali stížnost na ministerstvo spravedlnosti. Mají půlroční zákonnou lhůtu na to, aby se vyjádřili. Už mají půlroční zpoždění. Kdybych to chtěla dostat k Evropskému soudu? Stojí to strašně moc úsilí a peněz, normální člověk to nemůže zaplatit," říká smutně žena, kterou prý vyšetřování dceřiny smrti stálo pořádný "balík". "Ani vám nebudu říkat, kolik už jsem do toho dala. Opravdu hodně. Rozhodně ne méně než statisíce," podotýká.

Věřím v boží mlýny

Soukromý detektiv Jan Boček si myslí, že paní Rodová má se svým pátráním přes dosavadní nezdary šanci na úspěch. "Má vůli odhalit pravdu. Rodič chce znát pravdu a může tomu věnovat celý život. To ani za peníze žádný detektiv neudělá. Šanci, že uspěje, tam vidím. Je to padesát na padesát," říká.

A paní Rodová? "Věřím v boží mlýny. Věřím, že se v něm (Ahmadovi, pozn. red.) svědomí musí hnout. V něm nebo v té holce, jestli někoho kryjí," přemýšlí. "Lidí, kteří zažívají stejný problém jako já, znám mnohem víc a všichni narážejí na to samé. Laxnost úřadů, policie, státních zástupců a největší problém jsou soudní znalci. Každý znalec má jiný názor. Vždyť černá je snad černá, ne?" uzavírá Rodová.