Bylo jí šestadvacet, když navrhla svoji první výškovou budovu. Dnes patří Češka Eva Le Peutrec mezi architektonickou špičku a její mrakodrapy formují nejen čínskou metropoli. V rozhovoru pro časopis TÝDEN vyprávěla, jak se to všechno seběhlo.
Bojíte se výšek?
Měla jsem strach z výšek do doby, než jsme navštívili rozestavěný druhý nejvyšší mrakodrap v Šanghaji - říká se mu Otvírák lahví. Vyjeli jsme do výšky 474 metrů kabinkou pro dělníky s drátěnou podlahou, takže jsem viděla dolů. Nahoře nebyla ani položena podlaha, jen ocelová konstrukce, po níž jsme chodili bez jištění. Záchranné sítě pod námi měly obrovské díry.
Představuji si slavné černobílé snímky z New Yorku, na nichž dělníci svačí bez jištění na traverzách ve 260 metrech...
Ani dnes se v Číně dělníci moc nejistí, na bezpečnost sami tolik nedbají, což občas končí tragicky. Nechtějí se jistit, protože je to pro ně výraz strachu. Chtějí ukázat, že se nebojí, a dokázat ostatním, že na to mají, čímž porušují bezpečnostní předpisy. Ale nejenom v Číně, například i během stavby stadionu od Zahy Hadid v Kataru zemřely stovky dělníků.
Kolik měří nejvyšší mrakodrap, který jste navrhovala?
Má 348 metrů, šlo o zakázku za 75 miliard korun. Soutěž byla krátká, trvala něco málo přes měsíc. Pracovala jsem 95 hodin týdně. Většinou ty největší projekty spadly na období Vánoc, takže jsem po dobu šesti let trávila celé svátky v kanceláři.
Jak hluboké základy musí takový gigant mít?
Základy jsou u takové stavby hluboké kolem 100 až 120 metrů. V Šanghaji, a vlastně na celém východním pobřeží Číny, je totiž nesoudržná zemina. Šanghaj se navíc propadá každý rok o dva centimetry.
Čím se liší bezpečnost u mrakodrapů od jiných budov?
Je rozdíl mezi mrakodrapem a Super High-Rise budovami, kterých je opravdu málo. Měří nad 300 metrů a technologické návrhy se u nich liší. Mrakodrap začíná na sto metrech. Z nižších mrakodrapů musejí být lidé schopni ještě vyběhnout, ze Super High-Rise to ale nejde. Řeší se to jednotlivými ztuženými patry, do nichž se lidé evakuují. Sama jsem jednou zažila zemětřesení v šanghajském mrakodrapu. Sundala jsem boty na podpatku a utíkala. Stalo se to týden před mou svatbou, a když jsem běžela těch dvacet podlaží, jediné, co mi problesklo hlavou, bylo: "Já se musím vdát!" A když jsem šťastná vyběhla na ulici, uvědomila jsem si, že mohou začít padat všechny ty skleněné desky.
Jak silné by zemětřesení muselo být, aby ho tak vysoká budova neustála?
Myslím, že se mrakodrapy dimenzují na osm stupňů Richterovy škály. Ještě horší než samo zemětřesení je ale vítr - čím vyšší stavba, tím větší větrný vír se kolem ní generuje. Je strašně nepříjemné, když stojíte u paty budovy a máte pocit, že vás to smete. Větrem způsobený výkyv je u Super High-Rise opravdu problém.
Je stavba mrakodrapu běh na dlouhou trať i ve "zrychlené" Číně?
I když se tvrdí, že se v Číně staví rychle, trvá to hodně dlouho. Třeba Otvírák lahví se stavěl jedenáct let. Projekty jsou finančně strašně nákladné a většinou přijde během stavby krize a dojdou peníze, takže se práce zastaví, než se ekonomika obnoví. Už samotná tvorba základů a podzemí je zdlouhavá, zemina je nesoudržná a někdy se sesune - všechno se pak musí dělat znovu. Když se staví mrakodrap, dělníci na stavbě doslova žijí - po směně nejedou dolů spát. Posouvají se po poschodích. Jinak je ale v téhle zemi všechno zrychlené. Říká se, že jeden rok v Číně odpovídá deseti letům v Evropě nebo Americe. Už jsem tam prožila 60 let a ještě dojíždím, takže jsem na sto letech!
Jsou čínští investoři puntičkářští a přísní zadavatelé?
Vše je hodně detailně zadáno. V první řadě jde o peníze, investor musí vydělávat. Čína je specifi cká v tom, že si pozemek nemůžete koupit, ale jenom pronajmout - na padesát let u komerčních objektů a na osmdesát u bytů. Pak můžete počítat s tím, že se budova zboří, takže se peníze musejí vydělat v téhle lhůtě. Místní budovy proto nemají stejné ambice jako u nás, kde se staví na sto let. Jsou jen dočasné. Investoři se za posledních pár let natolik posunuli, že po architektech nevyžadují to, co by sami nechtěli dělat. Spíše jsou zvědaví na novinky a nechávají se architektem vést. Cestují a chtějí něco světového. Ale když se dnes podíváte na největší velkoměsta světa, nebudete už schopni říct, jestli leží v Indii, nebo třeba v Číně. Tenhle dopad globalizace je na škodu.
Máte při kontrole stavby volnou ruku?
V Číně je to trochu jinak, architekti nesledují projekt až do konce. Je to dáno tím, že architektonická studia ani nemohou dělat "prováděčky", to mohou jen obrovské firmy řízené státem, něco jako byl u nás Stavoprojekt. Musíme před nimi ukončit projekt a odevzdat ho, nebo prodat investorovi samotnou studii. Architekt chodí na stavbu jen tehdy, pokud jde o největší projekty. Ty menší se trochu nechávají napospas a podle toho to tak někdy vypadá.
Kdy vás napadlo, že budete projektovat právě výškové budovy?
První mrakodrap jsem navrhla ve 26 letech, ale investor bohužel nesehnal finance. První, který se staví, jsem navrhla ve 29 letech. Mrakodrapy jsou pro architekta asi nejprestižnější projekt, takové splnění snu. Myslím, že každý architekt je trochu egoista a staví si takové pomníky - čím vyšší, tím lepší. Když jsem v roce 2005 odešla do Šanghaje, téměř neexistovaly malé projekty - měřítko se pohybovalo přes 200 tisíc metrů čtverečních, což odpovídá asi padesáti fotbalovým hřištím. Před každou soutěží se pořádalo předkolo v naší kanceláři, kterého se účastnilo deset, patnáct architektů. Nejlepší projekt byl pak vyslán do soutěže. Bylo těžké pracovat pod tlakem a být vždy nejlepší, vyhrávat soutěže.
Do Číny jste se tenkrát vydala "naslepo", to chtělo dost odvahy...
Hledala jsem na Googlu nabídky práce v architektonických studiích v Šanghaji a do dvou dnů jsem jednu našla. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu, neuměla jsem jazyk a ve dvacetimilionové metropoli jsem nikoho neznala. Neměla jsem ani bydlení, začátky byly hodně těžké. Čínská společnost navíc nefunguje na principech logiky a dlouho jsem se přizpůsobovala. Číňané víc používají pravou hemisféru, protože kaligrafické znaky jsou piktografického charakteru. I výslovnost má čtyři až devět tónů, takže spíše poslouchají, jak něco říkáte, než co říkáte. V Asii je důležité zachování důstojnosti, nikoho nemůžete osočit, ponížit nebo ztrapnit. Musíte si nechat líbit i to, když šéf kopíruje vaše návrhy.
To se děje často?
Ano a nemůžete se tomu nijak bránit. Když jsou velké soutěže, všichni se chtějí zviditelnit a předkol se zúčastňují i moji šéfové. Chtějí, aby vybrali jejich projekt, a používají vaše vlastní zbraně proti vám. Dříve koukali, co mám na monitoru, a vlastně to kopírovali. Bylo těžké vysvětlit jim, že nemá cenu donést dva stejné návrhy. Poučili se a teď kopírují mé starší návrhy. Je to demotivační, ale na druhou stranu mě to nutí neustále přicházet s něčím novým a být o krok napřed.
Navrhujete i interiéry, restaurace, obchody, soukromé vily. Co vás baví nejvíce?
Mě baví všechno, baví mě stavět. Mrakodrapy jsou samozřejmě hodně prestižní a nestaví se jich moc - budov nad 200 metrů výšky se staví osmdesát ročně, což je vždycky zajímavé. Užila jsem si ale i práci na hotelu Lamborghini, je to skvělá značka, dala mi volnou ruku. Pro architekty jsou všechny stavby, které dělají, jako jejich děti.
Patříte mezi málo českých architektů, kteří se prosadili ve světě. Dělá vám radost srovnání s Evou Jiřičnou nebo Janem Kaplickým?
Samozřejmě mě těší být srovnávána s takovými velikány. Češi moc architekty neznají, nejsou u nás celebritami jako v zahraničí. Je to o vývoji společnosti, například ve Švýcarsku je profese architekta jednou z pěti nejprestižnějších. U nás tomu tak možná bylo za první republiky. Musíme o architektuře mluvit, vysvětlovat lidem, co obnáší, a naslouchat jim.
Jaká je podle vás výchova českých architektů - je tu prostor pro to, aby se tvořila další světová jména?
Jsou tu výborné podmínky, aby vznikaly talenty, ale jde o to, jestli se potom mohou projevit. Je trochu škoda, že se Praha stává skanzenem a nic nového se tu nestaví. Musíme si uvědomit, že i gotické katedrály byly v době svého vzniku nové a lidem se nelíbily, přitom byly převratné. Myslím, že bychom se neměli zastavit a zapečetit město, měli bychom se dále vyvíjet. Například španělské Bilbao postavilo muzeum umění a nalákalo tak neskutečné množství turistů, což pomohlo ekonomice celého regionu.
Kde bychom se měli ohlížet pro inspiraci?
Myslím, že Nizozemí je na tom úžasně. Holanďané stavějí a nebojí se toho. Jsou otevření a architektura vždy reflektuje společnost. Je smutné, že u nás všichni chtějí jezdit v nejmodernějších autech, ale bydlí v domech odrážejících společnost z minulého století.
Před pár lety jste dostala nabídku od Zahy Hadid, nejslavnější architektky současnosti, abyste jí v Pekingu vedla studio. Proč k tomu nedošlo?
Potěšilo mě to, ale studio se tenkrát neotevřelo. Stalo se to až později, to už jsem měla syna a jiné plány. Bylo to dobře, zrovna jsme se s mužem rozhodli, že odejdeme po šesti letech z Číny. Byli jsme už trošku vyhořelí. Tehdy to byla nabídka, jaká se nedala odmítnout, takže bych se do Číny musela znovu přestěhovat a z toho rozjetého vlaku bych nikdy nevystoupila.
Zvítězila jste v soutěži proti Adrianu Smithovi, který navrhl nejvyšší budovu světa - Burdž Chalífa. O co šlo?
O návrh tří stočtyřicetimetrových mrakodrapů. Byla to mezinárodní soutěž a já ji vyhrála, čemuž se nestačil divit ani on, ani já. V Číně je to hodně o jménu, prestižní jméno vám pomůže vyhrávat. Jednou jsem soutěžila i proti Césaru Pellimu, světoznámému architektovi, který navrhl menší mrakodrapy World Trade Center v New Yorku a další stavby, a přestože byl můj návrh kvalitnější, soutěž jsem nevyhrála.
Vaše kariéra je hodně inspirativní - z Nové Paky jste se dostala do nejprestižnějších studií v Číně. Jak vypadala cesta k úspěchu?
Architekturu jsem chtěla dělat už jako malá. Studovala jsem v Liberci a v roce 2002 jsem odjela do San Franciska. Kalifornie byla v té době centrem světových kreativců. Steve Jobs vyvíjel iPhone, vznikl Google a vše sršelo energií. Tam jsem pochopila, o čem architektura je. Pak jsem chtěla poznávat Asii - v Číně se stavělo a HDP rostl dvoumístnou cifrou. Chtěla jsem být u toho.
V Číně už podobné příležitosti pro mladé architekty nejsou, kde vidíte budoucnost?
Dveře už se v Číně zavřely. Doba kolem roku 2005 byla specifi cká, chyběla celá generace zkušených architektů. Kvůli kulturní revoluci byly po dobu deseti let zavřeny všechny univerzity. Hlad po architektech ze Západu se už ukojil a Číňané běžně studují na zahraničních univerzitách. Pod rukama nám během několika málo let prošla stovka projektů. Další takovou destinací bude zřejmě Afrika, hlavně Etiopie. Kontinent se v podstatě stal kolonií Číny, je tam levná pracovní síla. Čína už je v téhle době drahá, platy vyrostly natolik, že se investoři stahují ze země.
Když jste mluvila na konferenci TEDxPragueWomen 2015, uvedli vás jako jedinou českou architektku navrhující mrakodrapy, které se skutečně stavějí. Vážně nikdo jiný není?
Architekti bohužel třeba celý život pracují jenom na soutěžních návrzích, které se nikdy nerealizují. Měla jsem tříleté období, kdy se až pětadevadesát procent z mých návrhů transformovalo do skutečné stavby. To je unikátní. Běžně se to podaří ve dvou třech procentech případů. I když architekt navrhne jednu stavbu za život, je to úspěch. Slavným architektům je většinou přes šedesát, čtyřicetiletým se stále říká, že jsou nadějní. Ani Zaha Hadid do čtyřicítky skoro nic nepostavila. Žádná škola vás nenaučí stavět mrakodrapy.
|
Eva Le Peutrec (34) |
