Vznik republiky
Československo vybojovali politici, diplomaté i prostí vojáci

Když rakousko-uherský císař Karel I. vydal 16. října 1918 manifest proklamující federalizaci monarchie, bylo již na záchranu habsburského mocnářství pozdě. O 12 dnů později byl 28. října 1918 vyhlášen samostatný československý stát, který s tragickou přestávkou způsobenou druhou světovou válkou vydržel až do konce roku 1992, kdy se rozpadl na Českou a Slovenskou republiku.

Vymanit se z nadvlády Habsburků umožnila Čechům a Slovákům porážka Německa a Rakouska-Uherska v první světové válce (1914-1918) a neschopnost rakouských vládních kruhů řešit mnohaleté národnostní pnutí v monarchii. Ke vzniku státu ovšem neméně významnou mírou přispěla i činnost politických reprezentantů Čechů a Slováků v rámci zahraničního odboje v době války a také vojenské úspěchy legií, které úspěšně bojovaly nejen proti Německu a Rakousko-Uhersku, ale i s ruskými bolševiky.

Ještě v lednu 1918 americký prezident Woodrow Wilson přednesl Kongresu 14 bodů, v nichž byly obsaženy zásady k ukončení první světové války a ve kterých se hovořilo také o autonomii (ale ne o samostatnosti) pro národy habsburské monarchie. Rozpad Rakouska-Uherska však započal a nezastavil ho ani ústupek v podobě nabízené federalizace v říjnu 1918. Čeští a slovenští politikové v té době již vyjednaly u vítězných mocností Francie, Velké Británie a USA uznání Československé národní rady jako budoucí vlády samostatného státu.

Prozatímní exilová vláda v čele s Tomášem Garrigue Masarykem, ministrem zahraničí Edvardem Benešem a ministrem vojenství Milanem Rastislavem Štefánikem byla ustavena 26. září 1918 a 18. října v Paříži publikovala tzv. Washingtonskou deklaraci, která v podstatě znamenala vyhlášení samostatnosti. V textu adresovaném USA odmítla autonomii českého a slovenského národa ve federalizovaném Rakousko-Uhersku. Ústředním orgánem domácího odboje byl Národní výbor československý, jehož předsedou byl Karel Kramář. Výbor připravoval převzetí moci a vytvářel strukturu budoucího státu.

Když 27. října 1918 vídeňská vláda vyjádřila ochotu jednat o mírových podmínkách prezidenta Wilsona, Pražané to pochopili jako kapitulaci monarchie. Vypukly živelné demonstrace, které 28. října 1918 vyvrcholily vyhlášením samostatnosti a v zemi převzal moc Národní výbor, reprezentovaný pěticí "mužů 28. října" - Čechy Aloisem Rašínem, Františkem Soukupem, Jiřím Stříbrným, Antonínem Švehlou a Slovákem Vavrem Šrobárem.

Mezitím v Ženevě jednala česká delegace vedená Kramářem s představiteli zahraničního odboje v čele s Benešem. Jednání skončila 31. října a bylo na nich rozhodnuto, že Československo bude republikou a Masaryk prezidentem.

Intenzivně se jednalo i na Slovensku - 30. října byla přijata Martinská deklarace, která vyhlásila právo na nezávislost slovenského národa a zároveň vyjádřila vůli Slováků žít ve společném státě s Čechy. V listopadu pak Národní rada uherských Rusínů souhlasila s plánem na připojení Podkarpatské Rusi k ČSR (definitivně se tak stalo až 10. září 1919).

Vyhlášení republiky bylo programem první schůze Revolučního Národního shromáždění v pražském Thunovském paláci 14. listopadu 1918. Na téže schůzi byl Masaryk zvolen prezidentem a byla ustavena i vláda vedená Karlem Kramářem.

Vznik Československa provázely ostré územní spory s Maďary, Němci a Poláky. S Maďary bojovala československá armáda o některá území až do roku 1920. Se vznikem Československa se nemohli smířit ani představitelé českých a moravských Němců. Ti vytvářeli v pohraničních oblastech samostatné útvary, které měly spadat pod vládu takzvaného Německého Rakouska (Deutsch-Österreich). Likvidace těchto provincií začala koncem listopadu a do konce roku 1918 již podléhalo pražské vládě celé historické území.

Menšiny přitom tvořily významnou část obyvatel nového státu - v roce 1921 měla ČSR 13,6 milionu obyvatel a z toho bylo například 3,2 milionu Němců a 762 tisíc Maďarů.