Bylo jich jen dvacet, přesto si získali respekt všude, kam přišli. Na misi v Afghánistánu o nich mluvili jako o šílených Češích. "Často jsme fungovali jako návnada na islamisty," říká v rozhovoru pro časopis TÝDEN Lumír Němec, bývalý velitel Útvaru speciálních operací Vojenské policie Armády ČR (SOG). Mluví i o tom, co pro něho byl nejhorší válečný zážitek a jak se vojáci na misích baví.
Co pro vás znamená válka?
Válku vnímám jako obrovskou zkušenost. Protože když jste tady v Čechách, můžete sebelépe cvičit, připravovat se, běhat po střelnici a můžou kolem vás střílet, ale pořád je to jen hra. Když jsem byl u policie, dostal jsem se několikrát do ostrých šarvátek, stejně to ale nebylo ono. Válka je pro mě něco, co jsem chtěl vždycky zkusit.
Splnilo to vaše očekávání?
Splnilo. Beze zbytku.
Lze vaši zkušenost z Afghánistánu nebo Iráku vůbec nějak přiblížit nám civilistům?
Afghánistán je úplně jiný svět. Když jsem poprvé přijel do Iráku, bouchalo to tam a střílelo se, ale oproti Afghánistánu vše docela fungovalo a člověk měl pocit, že je v relativně civilizovaném prostředí. V Afghánistánu jsme byli na jihu v provincii Hilmand, kde jsem okamžitě nabyl dojmu, že jsme ve středověku. Žádná infrastruktura, pouze jediná silnice, která byla částečně z asfaltu a částečně z bláta. Není tam elektřina, čtyřicet metrů hluboké studny jsou kopány bez jakéhokoli vyzdění. Kdo to nezažil, nedovede si to představit. Člověk tam přijde z nějakého kulturního prostředí, je zvyklý na hygienu, zabezpečení a zázemí. Tam ale kromě písku, opiových polí a baráků uplácaných z hromady bláta není nic.
Chybějí vám bojové mise?
Ano. V okamžiku, kdy jsem se vrátil, plynul můj největší posttraumatický syndrom z toho, že se tam už nepodívám. Nikdy jsem to necítil jako poslání, nedělal jsem to ale ani pro prachy. Bylo to proto, že mě to strašně baví. Pro mě to bylo všechno a taky jsem tomu všechno obětoval. Manželství i rodinu, protože když má člověk tátu či manžela někde šest měsíců v poušti a neví, jestli se mu vrátí, na psychice i vztazích se to dost podepíše.
Kde to pro vás bylo nejzajímavější?
Jednoznačně v Sýrii, tam jsem byl v roce 2015, tedy až potom, co jsem skončil v armádě. Dostal jsem se do válečné oblasti a z mého pohledu to bylo největší dobrodružství, jaké jsem zažil. Byl jsem tam jen s kámošem a nožem v kapse, my uprostřed válkou zmítané Sýrie. To je něco úplně jiného, než když za sebou máte vojáky a krytí, někoho, kdo v případě problémů přijede a pokusí se vás zachránit.
Proč jste jezdil do Sýrie na vlastní pěst?
Jak jsem říkal, jel jsem tam už jako civilista a během té cesty jsem porušil naprosto všechno, co se porušit dá. Připravuji lidi na to, jak se mají chovat v rizikových oblastech, ale sám jsem se tím neřídil. Na začátku cesty jsem jen věděl, že mě na letišti v Iráku bude čekat chlap s cedulí s nápisem "Němec". Skutečně tam byl, ale neuměl ani slovo anglicky. Sedli jsme ještě s kamarádem k němu do auta s vědomím, že pojedeme na sever. Jediné, co jsem měl, byly hodinky s GPS, kam jsem si zadal Mosul a kontroloval jsem, jestli se mu moc nepřibližujeme, jestli nás třeba nechce prodat ISIS. Dorazili jsme na hranici se Sýrií, já jsem vytáhl falešné novinářské průkazy, aby nás vůbec pustili, a když jsme se dostali přes řeku na syrskou stranu, zjistili jsme, že náš průvodce zůstal na té irácké. My neměli mobilní signál a v kapse jen ten zmiňovaný nůž Leatherman.
Báli jste se o život?
Radši jsme vyrazili dál. V nitru Sýrie se nám podařilo najít mobilní signál a spojit se s Kurdy, jejichž protiteroristickou jednotku jsme měli vycvičit. A těch deset dní tam jsem byl zase ve svém živlu. Spal jsem se samopalem pod hlavou, občas se tam střílelo... Bylo to takové veselejší (úsměv).
CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.
