Teploty klesají pod bod mrazu a lidé se raději uchylují do tepla svých domovů. Jsou však tací, které nedostatek štěstí nebo špatné rozhodnutí dovedlo až na ulici. Stejně na tom byla také Ivana, jež dlouhé roky přežívala v okolí pražského hlavního nádraží. Dnes je vše minulostí a je hrdou průvodkyní v rámci sociálního projektu Pragulic.
Prohlídku začíná Ivana před svým bývalým "domovem" - pražským hlavním nádražím. V době, kdy byla na ulici, se ještě nezamykalo, takže bylo možné složit hlavu uvnitř. Spávala však také venku v betonové prohlubni. "Měla jsem tam všechny svoje věci. Dokonce i vycvičené potkany, kteří vylezli, když jsem přišla," říká a přiznává, že jeden z policistů její partu vždy ukryl před zátahem. I když už dnes bydlí v bytě, pořád si nezvykla a stěny jí způsobují tíseň. "Musím mít pořád otevřené okno."
Ivana není výjimka - i ona se na ulici posilňovala alkoholem, drogy však nikdy nebrala. "Teď už nepiju, hnusí se mi to. Přestala jsem ze dne na den asi po třiceti letech závislosti."
Během prohlídky se chlubí také tím, co - jak říká - "vyfárala" z kontejnerů. Tato záliba jí zůstala dodnes, a vybavuje si tak šatník a domácnost. Nejvíce pokladů paradoxně nachází na chudých sídlištích, ne v luxusních čtvrtích. "Oni snad žerou i obal od salámu," směje se.
Jídlo většinou hledala také v popelnicích, na které si tolik zvykla, že dnes není schopná pozřít teplý pokrm. Dokonce i kuře si nechá nejprve vychladnout a jí ho studené. Vzpomíná, jak jí do betonové prohlubně občas nosili jídlo cizinci, měla tak podle svých slov "luxusní snídani přímo do postele".
Kuráž a ostré lokty
Na otázku, co bylo pro ni na ulici nejhorší, odpovídá, že hygiena. "Pro nás ženy je to těžké, když máme svoje dny. Já jsem se koupala ve Vltavě." Nikdy však nechodila do nocleháren, protože se tam prý hodně krade a je tam málo místa na spaní. Někteří ze spolunocležníků se navíc před spaním ani neumyjí. Venku se vyspala daleko líp.
Na ulici je však potřeba mít hlavně kuráž, která Ivaně rozhodně nechyběla. Měla ostré lokty a uměla si vydobýt své místo. Nic jiného jí ani nezbývalo. Matka jí v dětství řekla, že otec zemřel, a postupně jí představovala další a další náhradní tatínky. Nakonec se dostala až do pasťáku, ze kterého po čtyřech dnech utekla. Odtud už byla cesta na ulici snadná.
Dnes žije Ivana společně se svým manželem Václavem v jednopokojovém bytě a pracuje na vrátnici. Příležitostně si také vydělává prostřednictvím prohlídek přes Pragulic. Procházky městem jsou pro návštěvníky senzace, pro ni však bolestnou vzpomínkou na minulost. Přiznává ale, že je teď šťastná. Je hrdá také na to, že byla první, kdo necinkal klíči. "Já jsem si udělala svobodu dávno před tím," uzavřela.
