Adam Bašný: Existuje oprávněná obava z politicko-ekonomických vlivů v justici
Organizátory dnešní akce bylo pozvaným panelistům předloženo několik okruhů otázek. Dovolte mi, abych se k některým z nich na úvod krátce vyjádřil. V úvodu bych rád upozornil, že přednesené poznámky jsou mými vlastními osobními názory, které nevyjadřují oficiální stanovisko úřadu či organizací, kde působím.
Dvě nejzásadnější otázky zní takto: zda je oprávněná obava z politizace justice v ČR, zda je možné vměšování politické sféry do justice zamezit; a za druhé, zda je oprávněná obava z průniku ekonomických zájmů do výkonu spravedlnosti. Takto položené otázky je třeba spojit v jednu jedinou, neboť dnešní realita je taková, že politická sféra je velmi často přímo propojená s prosazováním zcela partikulárních ekonomických zájmů. Kdo jen trochu sleduje politický život, nemá pochyby, že se tak děje jak na celostátní, tak regionální úrovni.
Justice, tedy jak soudy, tak státní zastupitelství, jsou orgány, u nichž nesmí být pochybnosti o jejich nezávislosti na politických, potažmo ekonomických zájmech a vlivech. Bez nezávislosti před neoprávněnými vnějšími i vnitřními vlivy nemůže řádně fungovat opravdový soud, ale ani státní zastupitelství. Vím, zní to jako banalita, stále se to opakuje. Naše česká zkušenost poslední doby však naznačuje, že může existovat rozpor mezi teorií, proklamací a schopností části justičního systému účinným způsobem vyřídit (zcela záměrně volím slovo vyřídit) konkrétní záležitost tak, jak je to ku prospěchu určitých vlivných jedinců či nějaké skupiny. Až do tzv. kauzy Čunek bylo možno veřejně s víceméně čistým svědomím odmítat podezření z větších nezákonných vlivů v justici, o spravedlnosti, která neměří všem subjektům stejným metrem.
Důvěryhodnost justice není soudům a státním zastupitelstvím dána jako pojmový znak. Důvěryhodnost si všichni jako jednotlivci působící v justičním systému musíme nejen obhájit, ale mám obavu, že v dnešní době již znovuvytvořit, možná znovu vybojovat.
V průběhu dnešního setkání již byly mnohokrát zmiňovány legislativní problémy zajištění nezávislosti soudní moci na moci výkonné. Existují různé koncepty, jak zajistit vnitřní i vnější nezávislost státních zástupců při výkonu své působnosti. Věřím, že se však všichni shodneme, že nejdůležitější je kvalita každého jednotlivého soudce a státního zástupce. Pokud budou státní zástupci a soudci respektováni pro své odborné, ale i lidské kvality, a pokud bude fungovat systém, který bude v případě jejich pochybení rychle a přísně reagovat, budeme mít důvěryhodnou justici.
Důvěra v českou justici byla v nedávné minulosti nepochybně nalomena. Asi se v našich podmínkách stále ještě nelze úplně vyhnout kauzám typu soudce Nagye. V tomto případě šlo o selhávání jednotlivce, nanejvýše bylo možno se zamyslet nad výběrem osob soudců. Celou společnost, a tím myslím jak spoluobčany laiky, tak většinu příslušníků justice, nenechala klidnou závažná podezření o okolnostech vyšetřování vicepremiéra české vlády. Každý občan pozorně sledující zpravodajství si mohl vytvořit vlastní názor na to, zda a jak bylo zmanipulováno zájmové trestní řízení, jaké vztahy fungují uvnitř státního zastupitelství, jak se někteří vedoucí činitelé chovají a vyjadřují pod tlakem předkládaných tvrzení, jak je v dnešní době možné se vypořádat s kritiky a jak domnělými, tak skutečnými oponenty.
Tzv. kauza Čunek je dle mého názoru největší ranou do pracně dlouhodobě budované image justičního systému. Vůbec nejde o samotnou podstatu trestní věci, tedy zda pan Čunek převzal jakýsi úplatek nebo ne, nakonec naprostá většina z nás neměla k dispozici trestní spis. To, co nalomilo důvěru laické i odborné veřejnosti, byla skutečnost velmi odůvodněných podezření o zmanipulovanosti vyšetřování, o prapodivných schůzkách vysvětlovaných jako běžná společenská setkání, jednou dokonce doplněných vyzkoušením si nového automobilu lobbisty, advokáta a bývalého ministra spravedlnosti atd. Do vynesení a odůvodnění civilního rozsudku dr. Cepla, jr., se stále o předmětných záležitostech jen hovořilo a psaly se články různé úrovně. Jak my působící v justici, tak všichni ostatní, jsme se mohli teoreticky uklidňovat, že se jedná třeba jen o další mediální poprask, kdy novináři neodvádějí kvalitní práci.
Pokud se tedy vrátím k dvěma úvodním tematickým otázkám, musím si sám za sebe odpovědět ANO, ano existuje zcela oprávněná obava z politicko-ekonomických vlivů v justici. Byli a jsme svědky takového velmi vážného podezření. Toto tvrdím, ačkoli jsem si jistý, že 98 % soudců a státních zástupců jsou erudovaní, vnitřně nezávislí, poctiví a navíc často přetížení kolegové, kteří řádně vykonávají tak společensky důležité funkce.
Nejpodstatnějším faktorem není špatná legislativa, ale lidský faktor. Opakovaně jsem si všiml, jak je naše společnost ostražitá před pojmy etika, morálka, mravnost. Přitom by to měly být, a nejen pro státní zástupce a soudce, ty nejdůležitější kvalitativní rozměry. Profesní organizace, Unie státních zástupců a Soudcovská unie, mají své kodexy etiky. Buďme upřímní, jak vážně jsou vnímány a hlavně v běžném profesním životě naplňovány?! A protože musíme být realisté, musíme vytvářet takové normy, které by zajišťovaly minimalizaci neoprávněných vlivů na konkrétní příslušníky justice.
V soustavě státního zastupitelství jde o problematiku začínající u legislativní úpravy jmenování nejvyššího státního zástupce a dalších vedoucích státních zástupců a končící u podávání informací z probíhajících trestních řízení. De lege ferenda by bylo jistě vhodnější ústavně vydělit státní zastupitelství z pilíře moci výkonné a buď jej specifikovat jako zvláštní orgán ochrany veřejného zájmu v rámci moci soudní, nebo, dle některých autorů, jej společně s Nejvyšším kontrolním úřadem podřadit do specifické nově vytvořené kategorie moci kontrolní. Pro fungování justice by i v České republice bylo jistě přínosné postupné posilování prvků částečné samosprávy soudů a státních zastupitelství, včetně např. vytvoření v zahraničí často osvědčeného modelu Nejvyšší justiční rady, která by byla účastna mimo jiné i procesů jmenování a odvolávání z funkcí v soustavě soudů a státního zastupitelství a dalších podstatných otázek v justici. Ale takové otázky jsou již nad rámec témat našeho setkání.
Pokud chceme diskutovat o kvalitě české justice, musíme naši pozornost pečlivě věnovat maximalizaci prevence pozdějších, často nelehce napravitelných problémů. Myslím si, že stále nedoceněnou oblastí je výběr osob pro funkce soudců a státních zástupců.
Závěrečnou krátkou poznámku bych věnoval další položené otázce, a to úloze kárného řízení. Kárné řízení dle mého názoru dosud v mnoha případech neplnilo svoji funkci. Byli jsme mnohdy svědky rozhodnutí, která byla z vnějšku automaticky vysvětlována či spíše omlouvána tzv. soudcovskou solidaritou. Domnívám se, že model kárného řízení nastavený zákonem č. 314/2008 Sb. je veden pozitivní snahou o zlepšení často kritizované praxe. Rozpaky však oprávněně budí novelizace § 21 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, podle něhož není proti rozhodnutí kárného senátu možný opravný prostředek. Toto považuji za legislativní omyl, který lze v budoucnosti jen stěží pominout s odkazem na možnost podání ústavní stížnosti.
Chtěl bych zdůraznit, že za sebezničující pro důvěryhodnost justice považuji praxi, kdy jsou tolerována významnější zaviněná porušení povinností soudce či státního zástupce či chování, jímž je významně narušena důstojnost svěřené funkce. Tolerance významnějších prohřešků ve vlastních řadách se v důsledku nakonec vždy negativně vrátí i těm, kteří dobře zvládají svoje úkoly a snaží se naplňovat etické normy působení v justici.
Pokud usilujeme o justici prestižní a důvěryhodnou, musíme umět být kritičtí především sami k sobě.
