Dárky 1968: nedostatek soli a vyprodané televizory
21.12.2008 11:30 Původní zpráva
Čtyřiačtyřicet elektrických svítidel z NDR, 20 tisíc holících strojků z Jugoslávie, 10 tisíc chladniček Lehel z Maďarska a 10 tisíc tuzemských vařičů Palavan. To byla podle ředitele státního trustu Obchodu průmyslovým zbožím Františka Káry speciální nabídka pro zlatou neděli v roce 1968.
Scházelo 21 tisíc televizorů
Krátký závan svobody, který si republika prožila na jaře a v létě roku 1968, se projevil jen v otevřenosti médií, nikoliv v ekonomice a centrálním plánování. Každá státní prodejna průmyslového zboží (soukromé neexistovaly) dostala přesný příděl televizorů či tranzistorových přijímačů prostřednictvím tehdejšího trustu Obchodu průmyslovým zbožím, jehož generálním ředitelem byl už citovaný František Kára. V předvánočním rozhovoru pro Rudé právo však Kára národ zklamal konstatováním, že pro zlatou neděli se nepodařilo obstarat žádné další televizory. Přístroje značky Dajana z Tesly byly beznadějně vyprodány. "Plánované množství televizorů se od Tesly nepodařilo získat. Jsou nám jich dlužní 21 tisíc. Bohužel, to není výjimečná situace, kdy výrobní podnik nedodá ani množství, které smluvně potvrdil," postěžoval si Kára Rudému právu. Za nadcházející normalizace už se o nedostatkovém zboží podobně kriticky nebude smět nikdo vyjádřit.
Bony a klid
Namísto televizorů bylo do obchodů navezeno jiné zboží. Na zlatou neděli byly prodejny v celém Československu obohaceny o 10 tisíc tuzemských magnetofonů a 62 tisíc magnetofonových pásků z NSR, o příbory z nerezu za více než jeden milion korun, smaltované nádobí za dva miliony korun, o 44 elektrických svítidel z NDR, 20 tisíc holících strojků z Jugoslávie, 10 tisíc chladniček Lehel z Maďarska, 10 tisíc tuzemských vařičů Palavan a o 20 tisíc holících strojků z Jugoslávie. Počet výrobků byl omezený, sortiment dárků v jednotlivých rodinách se kvůli centrálnímu zásobování příliš nelišil.
Jedinou šancí, jak vybočit ze šedivé nabídky, byla návštěva výběrového obchodu Tuzex, ve kterém se nakupovalo západní zboží za takzvané bony. "Muži a mládenci shánějí tuzexové bony, zadluží a upíší se v těchto předvánočních dnech třeba čertu," konstatoval v Rudém právu autor fejetonu Vánoční štědrost. Ani o bonech a způsobech, jak si je na černém trhu opatřit, se ale za následné Husákovy normalizace nesmělo psát. A to minimálně do poloviny osmdesátých let, kdy začal vznikat Olmerův film Bony a klid.
Sůl nad zlato
Také potravinami byl předvánoční trh zásoben omezeně, dlouhodobě se například republika potýkala s nedostatkem vepřového masa. Co dnes zní takřka nepochopitelně, jsou stabilní výpadky dodávek soli. "Jak jsme zásobeni solí?" Ptalo se proto Rudé právo před Vánocemi v roce 1968 ředitele středočeského závodu Potraviny. "Soli je dostatek," ujistil ředitel. Ale pro jistotu si nechal otevřena zadní vrátka, když dodal: "Jde nyní jen o rychlý rozvoz."
Nedostatek nedostatkových potravin
Potravináři netajili, že problémy jsou se zásobami vánočních lahůdek. "Pokud jde o nedostatkové zboží, nebude ho letos na trhu ani tentokrát dostatek," přiznalo Rudé právo, deník Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Následoval výčet potravin, o které se na pultech krámů povede doslova bitva: "Sardelová očka, tresčí játra, datle i kokosové ořechy jsou letos v omezeném množství." Překvapením pro dnešního čtenáře může být i tehdejší nedostatek čokolády. Ta byla navíc velice drahá, takže při průměrné mzdě asi 1 750 korun si tehdejší průměrný občan mohl koupit asi 220 stogramových tabulek čokolády. Dnes si občan s průměrnou mzdou koupí asi 1 200 tabulek mléčné čokolády.
Jděte se vycpat!
Jistým lékem na duši byla návštěva knihkupectví s množstvím titulů, které už brzy budou staženy z trhu. Vaculík, Kundera, Diviš, Hrabal, Mňačko, Škvorecký a jiní, k tomu dostatek zatím nezávislého čtení v časopisech např. v Hostu do domu, ve Světové literatuře, Tváři a v Sešitech pro mladou literaturu. Podle dobové inzerce nabízela knihkupectví i dostatek detektivek a novinkou sezony byly speciální lyžařské mapy Krkonoš, Beskyd a Jeseníků.
I knihy však bylo nutno shánět, prodavači mnoho titulů schovávali pod pult výhradně pro známé a vůbec celý tehdejší obchod se dal označit jako "jeden velký shon", jak konečně v anketě Rudého práva potvrdil před Vánocemi opravář Rudolf Kudrna: "Nemyslete si, že snad peníze někomu přebývají, já chodím hodně do rodin, tak to vidím. Vždyť stále něco potřebujete a navíc ještě to shánění." A kopáč František Přikryl byl ještě upřímnější: "Jděte se vycpat. Vždyť peníze nemají žádnou cenu. Sami to píšete v novinách, co je mezi lidmi peněz, ale že není dost zboží."
Foto: Ivan Motýl
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.