Téma TÝDNE
Dějiny udávání. Jak si vedli Češi?

Stát se snaží přimět obyvatele, aby mu pomáhali odhalovat daňové úniky nebo třeba pálení plastů v kamnech. Je to podpora udavačství? A udávají Češi víc než příslušníci jiných národů?

V červnu a květnu 1867 se do Moskvy sjely desítky zástupců různých slovanských zemí, aby v hlavním městě "matičky" Rusi jednali o budoucnosti Slovanstva a jeho právu na sebeurčení. V sedmadvacetileté české delegaci byly takové osobnosti jako "otec národa" František Palacký nebo spoluzakladatel staročeské strany František Ladislav Rieger. Co člen výpravy, to významný národní buditel. Jenže i mezi takovými lidmi se našli udavači, kteří o dění v Moskvě okamžitě referovali rakousko-uherské tajné policii. Důkazem jsou písemné záznamy o udáních, které zcela náhodou nalezl ve vídeňském archivu český historik Milan Hlavačka.

"Rusko je otevřeno kolonistům z Čech a Moravy, ruské knihy budou do Rakouska přepravovány přes budyšínské Smolerovo knihkupectví a jazykem slovanské vědy se stane ruština," hlásil podle těchto záznamů do Vídně udavač s krycím jménem Věrný. Zároveň upozorňoval, že "otec českého národa" František Palacký na jedné z recepcí připíjel "na ruské dámy" a další vlastenci holdovali vodce.

Rakouská tajná policie měla tehdy mezi členy české delegace hned tři "konfidenty", z nichž se zatím podařilo odhalit pouze jednoho. A není tedy vyloučeno, že mezi udavači mohli být i lidé, o který se dnes píše v učebnicích jako o významných členech vlasteneckého hnutí. "Kdo by si dal tu práci a propátral všechno, co obsahují archivy rakouské tajné policie, možná by mohl přepisovat české dějiny 19. století," tvrdí Hlavačka.

Pohled do historie potvrzuje nijak překvapivou skutečnost, že v Česku se udávalo vždycky, nejen v časech komunismu. A stejně tak se ve všech dobách mezi lidmi řešilo, kdy je udání takzvanou občanskou povinností a kdy odporným a zavrženíhodným aktem, zasluhujícím celospolečenské odsouzení. Co když udavač svým oznámením přispěje k odhalení závažného trestného činu, nebo mu naopak zabrání? "Udavačství se ve společnosti odsuzovalo a odsuzuje, i když se bez něj žádná, ani ta nejdemokratičtější společnost nakonec neobejde," říká profesor Hlavačka.

V Česku vyvolalo naposledy diskusi o tom, co je a není udavačství, zřízení takzvaného udavačského webu, na které mohli lidé anonymně hlásit pochybení hospodských po zavedení elektronické evidence tržeb. Ačkoliv řada politiků tento web odsoudila jako návrat k socialistickému "fízlování", za tři týdny provozu EET podali lidé anonymně 1353 oznámení kvůli nevydaným účtenkám. A v průzkumu, který si ministerstvo financí zadalo u agentury STEM, se minulý týden více než polovina dotázaných údajně vyjádřila, že by měl existovat způsob, jak jednoduše nahlásit nevydanou účtenku.

Podobného je to i v mnoha jiných případech. Jinými slovy: pokud průzkumy nelžou, Češi na jednu stranu udávání odsuzují, na druhou ale rádi udávají. Tedy za předpokladu, že jejich udání zůstane anonymní. I podle některých sociologů ale nemusí být udavač jako udavač. "Když někdo udává z přesvědčení, nepovažuji to za tak odporný čin, jako když někdo udá druhého kvůli tomu, aby se dostal na jeho místo, pomstil se mu nebo za udavačství dostal peníze," řekla Týdnu socioložka Jiřina Šiklová.

* Kteří z významných českých vlastenců 19. století donášeli rakouské tajné policii?

* Jak se s udavači vyrovnala první Československá republika?

* V čem se z hlediska udávání liší Češi od ostatních národů?

* Proč udavačství na jednu stranu odsuzujeme a na druhou stranu podporujeme?

ODPOVĚDI NA TYTO A DALŠÍ OTÁZKY SE DOZVÍTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.