Děsivá statistika: dramaticky přibývá dětí, které si ubližují

Nejčastějším problémem dětí v České republice jsou dlouhodobě mezilidské vztahy. "Trápí nás ale i obrovský nárůst počtu dětí závislých na počítačových hrách, s úzkostmi nebo těch, které své problémy řeší sebepoškozováním," říká vedoucí Linky bezpečí Peter Porubský.

Znamená pro vás období prázdnin větší klid?

Nabízí se, že o prázdninách se nic neděje, ale je tomu právě naopak.

Čekal bych, že chvíle u vody nebo někde na táboře budou trávit více v klidu. Co nejčastěji řešíte?

Máte pravdu, že děti jsou často na táborech, ale právě z nich nám také volají. Nejčastějšími důvody jsou partnerské vztahy, vztahy s rodiči, sexuální vyzrávání. Poměrně časté je i téma šikany na dětských táborech. Letní měsíce pro nás znamenají větší počet hovorů, navíc jsou i rozvrstveny do celého dne. Nejenže děti volají i dopoledne, ale kvůli tomu, že druhý den nemusejí vstávat do školy, déle ponocují. Na Linku bezpečí tedy volají i v noci.

Proč jsou dětské tábory pro děti tak stresující?

Ocitnou se v novém prostředí, se zcela novými lidmi. S tím mají problémy děti citlivější, méně průbojné, kterým se složitě navazují nové vztahy. Velmi častým tématem hovorů jsou i potíže spolutáborníků. Dítě nám zavolá, že jeho kamarád či kamarádka má s něčím problém a rádi by pomohli.

Proč dítě volá vám, a nikoli například rodičům?

Nevíme, jaké vztahy má s rodiči nebo s jinými členy rodiny. Naopak já osobně u dětí považuji za velmi odvážné, že se nestydí, najdou si na nás telefon a snaží se svůj problém řešit prostřednictvím odborníků na naší lince. Jsou témata, ke kterým se v souvislosti s rodiči váže ostych nebo obava, jak budou reagovat. Díky komunikaci s námi si to vyzkoušejí nanečisto, získají zpětnou vazbu, rozšíří se jim přehled o dané situaci.

Co je typickým problémem?

Obecně ty vztahové jsou bez debaty nejčastější. Nejde tedy jen o rodinu, ale i o vrstevníky, opačné pohlaví. Rodinné vztahy řeší nejčastěji děti ve věku puberty, kolem dvanácti až třinácti let. Takové dítě má spoustu vývojových úkolů - hledá samo sebe, chce být více samostatné a snaží se najít vlastní životní cestu. Na druhou stranu je stále dítětem, za které zodpovídá rodič. Z důvodu podřízenosti dospělému člověku vzniká nejvíce konfliktů. Hormony dítě někam ženou, rodič naopak jeho úsilí často brzdí. Pokud řeší rodinné problémy v nižším věku než pubertálním, jde nejčastěji o obavu z reakce rodiče na nějakou negativní událost, například špatnou známku ve škole, způsobenou drobnou škodu a podobně. Napříč věkem pak řešíme rozvodové situace. Ty jsou pro dítě velmi náročné, ať je mu deset, nebo patnáct let.

V České republice se rozvádí každé druhé manželství. Jak by se měli dospělí chovat, aby dopady na potomky byly co nejmenší?

Nejdůležitější je transparentnost. O tom, jak bude rozvod vypadat, by měli dítě informovat oba rodiče. Důležitá je domluva - aby každý z rodičů neříkal něco jiného. Nejhorším scénářem, který řešíme bohužel velmi často, je, když si otec s matkou vyměňují vzkazy prostřednictvím potomka. Navzájem se osočují a neuvědomují si, že dítě není potomkem pouze jedné strany sporu, ale obou. Takové dítě si neshody bere velmi osobně, je totiž součástí rodiny, která se rozpadá, a ono si často myslí, že jde o jeho chybu. Na naší lince se mu snažíme vysvětlit, že tomu tak není. Že k rozvodu by došlo tak jako tak. Navíc se od nás dozví, na co má ve sporu právo, jaká může být jeho další budoucnost. Při komunikaci se snažíme zjistit, kdo by v rodině mohl být nezávislým pilířem, ke kterému má dítě blízko a který mu pomůže náročné období překlenout. Je nám jasné, že rozvodu nezabráníme. Můžeme ale minimalizovat jeho následky.

Česká rodina prochází velmi překotnými změnami. Projevuje se to i ve skladbě otázek dětí?

Pokud bychom srovnali období například před deseti lety a dnes, pak musím konstatovat, že dnešní děti jsou mnohem zranitelnější. Míra frustrační zátěže, kterou jsou schopny snést, je výrazně nižší než u předchozí generace. Dítě se hroutí z daleko méně podstatných důvodů, je předrážděné, mnohem častěji využívá nesprávných postupů, jak zvládnout stresové situace.

Jakých?

Velmi dramaticky přibývá sebepoškozování. Čím dál více dětí se nám svěřuje, že se řeže či si jinak záměrně způsobuje bolest. Sledujeme výrazně více signálů svědčících o psychických poruchách, úzkostných, až depresivních stavech.

Čím si to vysvětlujete?

Neukotveností dítěte v rámci rodiny. Hovoříme o negativních dopadech takzvané patchworkové - sešívané - rodiny. Dítě prochází ve svém vývoji stále více rodinami. Jeho původní rodiče si najdou další partnery, kteří se následně opět vymění za další. Tito noví rodinní příslušníci si do rodiny přivedou vlastní děti, vlastní rodiče, do fungování začnou promlouvat nevlastní babičky a dědečkové, tety a strýcové. Dítě proto necítí potřebnou stabilitu, bazální bezpečí. Nejsou naplněny naprosto klíčové požadavky pro jeho správný a zdravý vývoj. Je přesyceno chaosem, jeho organismus spotřebuje obrovské množství energie pouze na pochopení stále se měnících rodinných vazeb. Pak už mu nestačí zdroje na další, často i velmi triviální typy zátěže.

Děti vás prosí o pomoc i v případech domácího násilí nebo třeba sebevražedných myšlenek. Není limitující, že jste především na telefonu?

To je u veřejnosti častý omyl, že toho zase tolik nezmůžeme. Ale opak je pravdou. Jsme pouze prvním kontaktem dítěte s nějakým systémem péče a toho, co můžeme učinit, je velké množství. Začnu tím, co se může zdát jako největší trivialita - je to ale právě onen rozhovor na lince. Často je náš konzultant jediným dospělým člověkem, který dítěti věnuje naprostou a ničím nerušenou pozornost. Tomu mnohdy pomůže už jen skutečnost, že se někomu svěřilo, telefonický hovor končí s neuvěřitelnou úlevou, že svůj problém už nemusí nosit jen v sobě. Nezřídka se s námi dítě loučí s tím, že "tak dobře si už dlouho s nikým nepopovídalo" nebo že "tak hezky ho už dlouho nikdo neposlouchal". Dítěti se věnujeme tady a teď, věnujeme mu plnou pozornost. Nezeptáme se, jak se dařilo ve škole a při tom se nedíváme v televizi na zprávy, jak tomu bohužel v některých rodinách bývá.

Co dalšího uděláte?

Snažíme se ho provést emocemi, kterých je plné. Mnoho dospělých řekne plačícímu dítěti: "Nebreč, to se spraví". My občas na lince řekneme pravý opak: "Breč, protože se ti uleví." Až od nás se například dozví, že se za brek nemusí stydět - že v takových situacích běžně pláčou i dospělí. Velmi často sloužíme i coby zdroje informací. Dětem například říkáme, jaká rizika s sebou nese nějaké negativní chování. Co mohou způsobit drogy, jak může dopadnout kamarád, který něco ukradl v obchodě. Pro děti jsou důležité také informace o obecných postupech, jak se dané potíže dají vyřešit, nebo informace ze zákonů. Také jsme schopni připravit nějaký akutní plán v případě, že dítěti hrozí nebezpečí.

Volající má u vás záruku anonymity. Jak postupujete, dostanete-li se k opravdu závažným problémům, kdy je ve veřejném zájmu zasáhnout?

Klientovi vždy nabídneme možnost vyjít z anonymity. Ve chvíli, kdy nám sdělí identifikační údaje, můžeme zasáhnout - zavolat sanitku, policii. Anonymita je ale naprostý základ. Pokud by totiž dítě získalo pocit, že nám nemůže důvěřovat, příště by už nemuselo zavolat. Jsme přesvědčeni, že pouze dobře načasovaná pomoc je dobrá pomoc. Pro příklad: pokud bychom okamžitě volali policii do domácnosti dítěte, které nám volá ohledně zneužívání, násilí či týrání, pak totéž dítě o pár okamžiků později tuto skutečnost policistovi popře. Bude totiž chránit svou rodinu, ačkoli ho třeba jen chvíli před tím někdo doma bil. Práce s týranými dětmi je velmi složitá a trvá déle než jeden hovor.

Co když dítě nechce z anonymity vyjít, i když by to podle vašeho úsudku bylo vhodné?

Snažíme se sestavit plán, jak se může těmto událostem vyhnout, aniž bychom zasáhli přímo v rodině. Stalo se nám například, že jsme dítěti pomáhali s útěkem z domácnosti. Aby vědělo, co vše toto rozhodnutí obnáší a co vše si má vzít s sebou. Opakuji ale, že nejde pouze o jeden hovor, ale o dlouhodobější intenzivní práci.

Co když je ale hovor opravdu urgentní? Myslím tím případ, kdy jste na lince přímo svědky například bití, možného ohrožení života?

Dítě direktivně vedeme k tomu, aby samo okamžitě zavolalo policii. My totiž opravdu nemáme žádné informace, dokonce nemáme přístup ani k telefonnímu číslu, ze kterého volá. Tato tajemství prolomíme pouze ve chvíli, kdy podle našeho vyhodnocení opravdu může jít o život. Například se dítě svěří, že spolklo nějaké léky a následně s ním ztratíme spojení. V takovém případě se obracíme na policii, která dokáže ve spolupráci s telefonními operátory vystopovat, odkud volalo.

V absolutních číslech počet volajících dětí meziročně roste, nebo klesá?

Počet volání na Linku bezpečí odpovídá demografickému vývoji v České republice, v současnosti tedy mírně klesal. Očekáváme ale, že s tím, jak nyní naopak vzroste počet dětí, bude růst i počet volajících. Nyní řešíme, jaký kanál pomoci budeme rozvíjet. Ukazuje se totiž, že stále více dětí upřednostňuje před telefonickým kontaktem elektronické způsoby komunikace: on-line chatování přes naše webové stránky nebo e-mail. Nárůst počtu kontaktů psanou formou nás velmi překvapil, byli jsme kvůli tomu nuceni i přeskupit naše zaměstnance.

Když jsme u toho, sdílíte obavy odborníků na závislosti, že je moderních technologií kolem dětí už příliš?

Elektronizace a zejména s ním spojené rizikové chování na internetu se u nás stává čím dál častěji probíraným tématem. Denně řešíme stalking, sexting, kyberšikanu, vydírání. Čím dál častější je závislost na internetu, počítači nebo mobilním telefonu. Pro srovnání: se závislostí na PC a hrách nás běžně za rok kontaktovala asi třicítka dětí. Letos jsme ale tohoto počtu dosáhli již za první pololetí.

Vědí rodiče, co jejich potomci na internetu a mobilu dělají?

Nemám v ruce žádný populační výzkum, moje zkušenosti jsou ale takové, že nikoli. Rodiče si neuvědomují rizika spojená s využíváním internetu. Podléhají dojmu, že dítě v pokoji s počítačem je v bezpečí. Že doma mu nic nehrozí. Jenže z hlediska bezpečnosti je to srovnatelné se situací, kdy by se procházelo Red Light Districtem kdesi v Amsterdamu. Pokud jde o závislost na počítačových hrát, ukazuje se, že to, co jsme ještě nedávno považovali za malý, úzce specializovaný problém, se nám rozrostlo. Dítě s mobilem nebo klávesnicí v ruce je dalším syndromem, který poukazuje na mnohem větší problémy ve společnosti. Nejsem přitom přesvědčen, že si s nimi společnost v tomto rozsahu dokáže poradit.