Svědectví
Dobrovolníkem na divoké hranici Řecka. Čech vs. migrační krize

Makedonští policisté někdy nelegální běžence bijí a zabavují jim věci, mezinárodní policie nad tím zavírá oči. Jejich řečtí kolegové jsou sice drsní a nepřístupní, ale snaží se dělat svoji práci. Těžké to je i s některými uprchlíky, kteří to zkoušejí i víc než pětkrát, aby se dostali dál, přestože je tam nic dobrého pravděpodobně nečeká, říká Pavel Zoubek, který se právě vrátil ze severu Řecka u hranic s Makedonií. Dva týdny pomáhal běžencům v místě, o kterém evropští politici uvažují jako o nové bariéře proti nekontrolovatelnému přílivu běženců. On-line deník TÝDEN.CZ zaznamenal svědectví českého dobrovolníka.

Největší změna spočívá v tom, že někteří z běženců - konkrétně Maročané - už se vůbec nedostanou na pevninu. Zůstávají na ostrovech a Makedonie je ani nemusí odmítat. Potom se taky policie začala ptát na cílovou destinaci, a pokud běženci neuvedou Rakousko nebo Německo, taky je pošlou zpátky. Taková věc ale nemá žádné ukotvení v legislativě a mezi uprchlíky se rychle rozneslo, že mají uvádět tyto dva státy, a na právo na udělení azylu v jiných zemích to nemá vliv. Takže tato věc zkomplikuje maximálně život těm, kteří to nevědí.

Přímo jako bariéru bych makedonskou hranici nepojmenoval, ale blíží se tomu. Je tam plot asi třicet km dlouhý a proslýchá se, že plánují zavřít hranice pro všechny migranty bez víza. Teoreticky by se potom měla uprchlická vlna přesměrovat přes Albánii, ale kdo ví, těžké je už říct, co bude zítra, nejen, co se stane za měsíc.

Část uprchlíků se pokouší o ilegální přechod přes Makedonii, ale naráží na tvrdé policejní represe. Pokud je chytí, makedonská policie jim (za přítomnosti mezinárodních policejních sil) zabavuje cennosti, obuv, oblečení, bije je obušky a podobně. Není to samozřejmě tak, že by se všichni policisté takto chovali ke všem ilegálním migrantům, ale děje se to.

Následně je pak odvážejí na řecké hranice. Koho pošlou zpátky, jede do Athén, kde funguje program na dobrovolný návrat do vlasti, který někteří využívají, a další se pokoušejí o přechod znovu. Na druhý pokus už přirozeně každý řekne, že jede do Rakouska. Někteří obzvláště odhodlaní to zkoušejí i tak opakovaně, i více než pětkrát, a některým se to nakonec podaří. Jiní jsou takovým zacházením otřesení, vzdávají to, a po čase se vracejí domů nebo čekají, co se s nimi bude v Řecku dít.

A pak jsou lidé, kteří tvrdí, že mají smíšený, např. afghánsko-palestinský původ, ale v dokumentech mají uvedeno třeba jenom Palestina. Těm je přidělen v uprchlickém táboře P. O. box, kam jim rodina může poslat nové doklady. Přitom i z ostatních zemí utíká část lidí z legitimních důvodů (například zákon na kriminalizaci homosexuality v Maroku, disidenti z Iránu a podobně), a pokud se takový člověk dostane do EU a doloží, že mu hrozí represe, má nárok na azyl. Ale takových bude málo.

Řečtí policisté jsou sice drsní, hodně na lidi křičí, ale nakonec se jen snaží dobře odvést svou práci. Tedy především zajistit plynulý běh tábora a bezpečnost. Přesvědčit policisty, aby otevřeli alespoň část tábora, aby nemuselo tolik lidí čekat na benzinové stanici na příjezdové cestě, bylo pro nevládní organizace náročné. Lékaři bez hranic to s nimi domlouvali dlouho, ale nakonec to šlo. A taky jsou policisté poměrně skoupí na informace, takže ani velké organizace po většinu času nevědí, kolik lidí mají očekávat. Prostě skřípe to, ale když se to vezme kolem a kolem, nedá se jim toho moc vytýkat, situace je náročná a myslím si, že dělají vše, co je v jejich silách.