Fotograf v centru dění: Hlavní je neutíkat před těžkooděnci

Když někde v Evropě propuknou bouřlivé protesty, je velká pravděpodobnost, že on bude na místě. Na Prvního máje se fotograf a novinář Vít Hassan pohyboval uprostřed běsnících davů v Paříži, v předchozích letech zachytil demonstrace na kyjevském Majdanu nebo nepokoje při summitu zemí G 20 v Hamburku. "Zacházím dál než ostatní fotografové a mám to rád," tvrdí o sobě.

Na Prvního máje jste fotografoval demonstrace v Paříži. Jak to tam vypadalo? Odvezl jste si odtamtud nějaké šrámy?

Policisté tam stříleli granáty se slzným plynem. Vypadají jako malé hokejové puky. Když dopadnou, ozve se ohlušující rána, a když tím dostanete, má to sílu jako jeden kasr. Pokud se to stane jednou a vypláchnete si oči vodou, za pět minut jste v pohodě. Ale desetkrát za den už je to horší. Vždycky s sebou nosím lahev s čistou vodou, ale napotřetí už jsem se začal dávit a nebylo to moc příjemné. Pak jsem dostal lahví a jeden dobrák mi pustil na nohu těžkou železnou rohož. V adrenalinovém opojení to nevadí, ale za hodinu se to rozbolelo a dva tři dny jsem kulhal. Byl jsem rád, že to není zlomené.

Máte nějaké speciální vybavení?

Mám, demonstrace ve Francii to vyžadují. Těžkooděnci střílejí projektily a gumové míčky, předákovi "žlutých vest" tím vystřelili oko. Když tím dostanete, je to, jako byste schytal bombu od Mikea Tysona. I fotografy tím zasáhli. Mám speciální odolné brýle a horolezeckou helmu, obojí mi přitom policajti při první kontrole chtěli sebrat. Oproti francouzským kolegům je ale moje vybavení podprůměrné. Profesionální výbava francouzských fotografů obsahuje navíc neprůstřelnou vestu a plynovou masku. Tu mělo devadesát procent z nich.

A demonstranti?

Ti zase mají třeba v rozprašovačích, v jakých se prodává například iron, speciální roztok, který si po zásahu slzným plynem nastříkají do očí a do pusy a skoro hned jsou fit. Francouzi jsou vynalézaví. "Žluté vesty" to mají všechny.

Existují nějaká pravidla, jak se pohybovat v davu, abyste pořídil dobrý snímek a zároveň neschytal moc ran?

Důležité je být na místě včas, být drzý a mít ostré lokty. Já pravidla rád porušuji. Když zasahují těžkooděnci, snaží se, aby to nebylo zdokumentováno. Mlátí i fotografy, jelikož nemají rádi, když třeba někdo zachytí, jak "rozsekají" demonstranta jen proto, že na ně ukázal vztyčený prostředníček. Největší bordel dělají demonstranti v black bloku. V Paříži jsem poprvé viděl, jak policie ustupovala. Někteří demonstranti měli kladiva, vymlátili s nimi výlohu, vynosili ven stoly, udělali barikádu a odtamtud začali policii kamenovat. Těžkooděnci se pak na ně ale najednou rozeběhli s obušky. Bylo jich třeba padesát v řadě, bulváry v Paříži jsou opravdu široké. Vždycky si vyberou toho nejslabšího - jako když loví tygr antilopu. Vyberou si někoho, kdo upadne, a toho "dosekají" obušky. Viděl jsem, že takhle dopadli třeba i lidi, kteří kameny neházeli. Takže jsem zjistil, že nejlepší je neutíkat, i když je velmi těžké to vydržet. Stojícího člověka mlátit nebudou.

Proč jste vůbec násilné demonstrace začal fotografovat? Je to kvůli adrenalinu?

Ze začátku jsem fotil bezdomovce. Pak jsem jim za to vždycky zpětně něco dal a oni si mě oblíbili. Jednou mi jeden nabízel makrelu z kontejneru. Zabalenou, měla projít až za týden. Ale nedal jsem si. Opravdově jsem se k focení dostal v roce 2005 v Súdánu - baví mě i památky, architektura. Zajímá mě ale taky zachycení drsné reality. Média občas neinformují úplně objektivně. Proto jsem jel v roce 2014 do Kyjeva na Majdan. Chtěl jsem vědět, co se tam skutečně děje, a chci to vždy zprostředkovat lidem. Ale abych byl upřímný, adrenalin v tom je taky. Zacházím dál než ostatní fotografové a mám to rád.

Co nejhoršího se vám stalo?

Nejhorší byl právě Súdán v roce 2005. V Chartúmu jsem vyfotil malou žebračku. Měla otrhané oblečení, mohlo jí být tak sedm až deset. Normálně děti nefotím, jen výjimečně, ale tahle mě zaujala. Jenže nějakému muslimovi se to nelíbilo. Přišel ke mně a začal mi brát foťák. Jestli něco fakt nesnáším, tak to, když mi někdo bere z ruky foťák, na to jsem vážně alergický. Nebo když mi někdo začne poroučet, co mám fotit a co ne. Naivně jsem šel za třemi vojáky. On jim ale musel nakecat něco hnusného. Chytli mě a začali mě mlátit přes záda bužírkou. Nato mě chytil amok, já jednomu tu bužírku vytrhl a vrátil jsem jim to. Pak mi dali asi padesát ran, vyrazili mi dech, válel jsem se na zemi. Na policejní stanici jsem jejich veliteli ukázal všechny fotky a naštěstí se to vysvětlilo. Tři dny jsem se pak ale nemohl hýbat. Záda jsem měl zmalovaná jako zebra.

V dubnu v Súdánu svrhli dlouholetého diktátora Umara Bašíra, kterého Mezinárodní trestní soud kvůli masakrům v Dárfúru obvinil z genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Jak na vás tehdy působil jeho režim?

V roce 2005 se stal v rámci mírové dohody viceprezidentem John Garang, vůdce rebelů z jihu (v roce 2011 vznikl nezávislý Jižní Súdán, pozn. red.). Jenže krátce nato zahynul při pádu vrtulníku. V Chartúmu následně propukly obrovské nepokoje. Ty jsem si netroufl vyfotit, i když jsem tehdy měl pud sebezáchovy ještě menší než teď. Dvě stě mrtvých v ulicích, na transportérech křičící vojáci mířící do lidí. Kdyby někdo vybočil, bývali by ho zastřelili. Viděl jsem chlapa, který dostal sekyrou do lebky, byl mu vidět mozek, to bylo šílené. Taky jsem tam viděl, jak chytili černocha z jihu, co ukradl mobil, a vytloukli mu cihlou zuby, prostě lynč. Byl jsem tehdy asi sto kilometrů od Dárfúru, chtěl jsem jet vyfotit zvěrstva, která se tam děla. Ale došly mi peníze. Už tenkrát jsem Bašíra kritizoval, dávno měl být zavřený.

Chtěl jste do Súdánu vyrazit letos, když lidé proti Bašírovi protestovali?

Chtěl jsem tam, situaci v Súdánu pečlivě sleduji. Při protivládních demonstracích začátkem tohoto roku zastřelili policisté několik demonstrantů. Nedávno ale v zemi zakázali létat - tam i odtamtud. Tak jsem místo toho jel fotit do Francie.

Máte dost kontroverzní minulost. Za křivé obvinění policistů a revizora jste strávil necelý rok ve vězení, nakonec se vás zastal ústavní soud. Změnily vás tyto zkušenosti, pokud hovoříme o vaší práci?

Když jsem loni v Dubí fotil demonstraci extremistické DSSS a její příznivci mě tam celou dobu uráželi, ignoroval jsem je a dělal, že je neslyším. Dvěma motorkářům se nelíbilo, že je fotím, a chtěli, abych jejich snímky vymazal. Honili mě, podkopli mi nohy, snažili se mi foťák vyrvat z rukou a až na poslední chvíli přiběhla zásahová jednotka. Teď mají oni podmínky na tři roky za pokus o loupežné přepadení. Hlavní rozdíl mezi medializovanou kauzou s policisty a revizorem a tímto případem spatřuji pouze v tom, že na demonstraci v Dubí byl pokus o loupežné přepadení velmi dobře fotodokumentován. Je z toho známá fotka Dana Materny, jak ležím na zemi a oni mi z rukou trhají foťák.

Kam byste chtěl jet fotografovat v budoucnu? Zase někam na demonstrace?

Z hlediska focení demonstrací mě láká Venezuela. Z turisticky exotických zemí pak Írán, Etiopie, Eritrea, Maroko... Vůbec ne příroda, jenom portréty zajímavých lidí v kontextu s místní tradiční architekturou.