Vražda Milady Horákové: dodnes neuzavřený případ

I po 57 letech, které tuto středu uplynuly od justiční vraždy JUDr. Milady Horákové, je tento případ stále živý. Svědčí o tom zájem veřejnosti o prostudování soudního spisu, který si vyžádal jeho odborné restaurování, i to, že po více než půlstoletí možná konečně stane před soudem jedna z žalobkyň Horákové – Ludmila Brožová-Polednová.

Obžalobu Brožové-Polednové navrhl 2. května Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Bývalá prokurátorka a její kolega z procesu Antonín Havelka byli obviněni již jednou v roce 2005, trestní stíhání ale tehdy bylo zastaveno.

Jaká měla být úloha Brožové-Polednové v procesu, vysvětluje vedoucí oddělení výzkumu Archivu bezpečnostních složek ministerstva vnitra Petr Blažek. „Je pravděpodobné, že byla vybraná, aby tam byla jako taková ženská protiváha Horákové. Účastnila se i porad na ministerstvu spravedlnosti, kterých se kromě prokurátorů účastnili i příslušníci vedení StB a lidé z ministerstva. Takže ta její role se zdaleka neomezovala jen na vedení výpovědí, byla daleko širší,“ hodnotí pozici žalobkyně v procesu.

Soudní líčení přitom bylo do posledního puntíku předem nazkoušeno. „Ona postupovala podle scénáře, který předem intenzivně připravovali na ministerstvu spravedlnosti s vyšetřovateli StB,“ vysvětluje Blažek. „Jako její osobní vklad můžeme hodnotit některé bezprostřední reakce, které v tom scénáři bezpochyby nebyly. Ona se hodně nechávala strhnout Urválkem a Vieskou, což byli její starší kolegové, k nimž vzhlížela. Zejména Vieska měl už v té době pověst velice ostrého prokurátora,“ říká.

„Kdyby nešlo o hrdelní proces, tak to v některých chvílích působilo až velice komicky. Ale rozhodně to nebyla žádná role, kde by vystupovala jako nezúčastněný aktér nebo člověk, který je tam nedobrovolně. Přijala tu roli s velkým potěšením a snažila se zavděčit,“ domnívá se Blažek.

Jeho dojem potvrzují i patetická závěrečná slova samotné prokurátorky uchovaná v archivu Českého rozhlasu. „Zatímco textilačka Herainová z Kotony Beroun zvyšovala svůj výkon na automatických stavech, aby co nejvíce pomohla budovat naši republiku, obžalovaná Horáková v podzemí dávala dohromady nepřátelské bandy ke zničení naší republiky,“ řekla tehdy.

Podle mluvčího úřadu Jana Srba ani tentokrát není jasné, zda se případ skutečně dostane před soud. „Od nás odešel návrh na příslušné státní zastupitelství, což je, myslím, to pražské, a jak dlouho to tam bude ležet, to vám nepovím,“ říká Srba. Z informací z úřadu městského prokurátora vyplývá, že žaloba zatím podána nebyla a není jasno ani o tom, jestli nebo kdy tak učiní.

Nezapomeneme?

Příslovečně krátký proces – trval pouhé dva měsíce – dodnes řadu lidí nenechá klidně spát. Protokol, který z jeho průběhu vznikl, byl dlouhá léta v držení Nejvyššího státního zastupitelství, v roce 1997 pak v rámci přejímky spisů Generální prokuratury přešel do vlastnictví Národního (tehdy ještě Státního ústředního) archivu. Unikátní historický dokument, který byl již tehdy ve velmi špatném stavu, tak řízením osudu unikl zničení při povodni v roce 2002.

Velký zájem veřejnosti o materiály týkající se procesu s Horákovou přiměly vedení archivu přistoupit k restauraci unikátního dokumentu, který obsahuje detailní zápis z celého soudního jednání, a k jeho digitalizaci, která začala na počátku letošního června.

Soudní spis je dokumentem jedinečným, ale rozhodně ne jediným. V roce 2005 vzbudil rozruch nález tří pásek se zvukovým záznamem závěrečné řeči všech obžalovaných v procesu odhalený v Národním archivu v Praze. Jak říká správkyně fondu ministerstva spravedlnosti Alena Šimánková, šlo v podstatě o náhodu. Pásky totiž tvořily součást balíku, ve kterém na jejich oddělení připutovaly dokumenty z fondu bývalého náměstka ministra spravedlnosti a jednoho z hlavních tvůrců a režisérů procesů z 50. let Karla Klose.

„Karel Klos byl v té době velmi mocný muž, to on si nechal ty materiály poslat,“ říká Šimánková. „Byl taky jedním z těch, kdo stanovovali tresty, na těch spisech jsou třeba u jednotlivých obžalovaných návrhy trestů a různé poznámky. Když potom na ministerstvu končil, tak to někdo všechno zabalil do balíku, ve kterém se to s písemnými materiály v roce 2004 nebo 2005 dostalo k nám. A protože toho přebíráme tolik, tak jsme se k tomu balíku dostali až po určité době,“ vysvětluje.

„Podle záznamů z dalších zpráv byly na ÚV pásky a filmy třeba se Slánským, které se nikdy nenašly. Dnes ta pátrání dělá hodně Český rozhlas, ale i jejich úspěchy, třeba nález pásku z procesu s kulakem v Plzni, jsou spíše náhodné,“ dodává Šimánková.

Nezapomeneme...

O tom, že je zájem o osobu statečné ženy Milady Horákové stále živý, svědčí vedle archivních materiálů i další skutečnosti. Životní příběh, který svou tragikou přesahuje hranice jednoho státu, vynesl doktorce Horákové Medaili svobody pojmenovanou po amerických prezidentech Harrym Trumanovi a Ronaldu Reaganovi, kterou jí udělila nadace pro vybudování Washingtonského památníku obětem komunismu. Politička by měla být také hlavní postavou filmu s pracovním názvem Milada, v němž by si ji mohla zahrát Meryl Streepová nebo Emma Thompsonová. Ani čeští tvůrci ale nezůstávají pozadu. Další celovečerní film chystá ve spolupráci s historikem Pavlem Taussigem i režisér Roman Vávra, o Horákové vzniká i opera, kterou by mělo v premiéře uvést pražské Národní divadlo v listopadu.

* * *

Milada Horáková: jednou život, dvakrát smrt

Milada Horáková se narodila v roce 1901 v Praze. Krátce po promoci na Právnické fakultně Univerzity Karlovy se stala členkou národně socialistické strany. V roce 1939 po nacistické okupaci Československa se zapojila do činnosti odboje, za kterou byla v roce 1940 zatčena gestapem. Následný soud jí vynesl první rozsudek smrti, který byl posléze změněn na doživotí. O svém věznění v Terezíně a dalších věznicích na území třetí říše podala svědectví v procesu s bývalým státním tajemníkem a říšským ministrem pro protektorát Čechy a Morava Karlem Hermannem Frankem.

V květnu 1945 se vrátila do Prahy a za národní socialisty byla zvolena do parlamentu, v němž působila až do „Vítězného února“ 1948. Po komunistickém puči na funkci rezignovala, odmítla však – přes četné rady i prosby svých přátel – opustit zemi. Za své pokračující politické aktivity byla 27. září 1949 zatčena a spolu s dvanácti dalšími lidmi souzena za účast na hnutí, které usilovalo o svržení komunistického režimu. Během vyšetřování a následného procesu byla opakovaně vystavena fyzickému i psychickému mučení (izolace v malé, neosvětlené místnosti, odpírání potravy i spánku).

Počátek samotného procesu připadá na 31. května 1950. Jeho scénář jako by z oka vypadl sovětským politickým procesům z 30. let. Horáková se nicméně odmítala pořídit pokynům vyšetřovatelů, hrát přidělenou úlohu a trpně se přiznat k činům, které nespáchala.

Druhý rozsudek smrti ve svém životě si Milada Horáková vyslechla společně se Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem 5. června 1950. Komunistický prezident Klement Gottwald odmítl vyhovět žádosti o milost podpořené řadou světových osobností, mezi nimiž nechyběli například Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová, a Horáková byla bezprostředně po zamítnutí žádosti v ranních hodinách 27. června 1950 popravena oběšením.

Kromě rozsudků smrti padly v kauze čtyři doživotní tresty, zbylých pět osob si odneslo verdikty odnětí svobody v délce od 15 do 28 let. V roce 1968 byli obvinění z případu Horáková rehabilitováni, v roce 1990 byl celý proces označen jako protiprávní.

Foto: archiv ČTK, www.nacr.cz