Hořeli jako Jan Palach

Siwiec, Kalanta, Brüsewitz. Jména, která zná v Česku málokdo. V Polsku, Litvě a Německu jsou přitom skoro stejně slavní jako u nás Jan Palach, od jehož upálení ve středu uběhne už 39 let. Motivy Palachových následovníků byly vesměs hodně podobné.

Devatenáctiletý Litevec Romas Kalanta byl tichý, ale jinak obyčejný mladík, který rád maloval a chodil s kamarády hrát na kytaru do parků v Kaunasu. Když mu skončila práce v továrně, docházel do večerní školy, kde ho nejvíce zajímala minulost Litvy. Země byla od roku 1940 nedobrovolně součástí Sovětského svazu a její národní tradice byly potlačovány. Romas na toto téma velmi horlivě diskutoval, ale později podle svého učitele ztrácel zájem a měl stále více nepřítomný, zasněný výraz.

Pak přišla neděle 14. května 1972 a mladík se jako obvykle chystal ven za kamarády. Když se matka divila, proč s sebou bere skleněný demižon, vymluvil se, že si chce na ulici koupit limonádu. Nedivil se ani kamarád, za kterým přišel pro benzin s tím, že doma potřebují něco vyčistit. Krátce nato však byla v šoku celá Litva. Romas se vydal do centra Kaunasu a před Hudebním divadlem se benzinem polil a zapálil. Ještě týž den zemřel. Dopis na rozloučenou nezanechal, ale k upálení si vybral místo, kde byl vyhlášen konec nezávislosti Litvy. Čin tak všichni pochopili jako protest proti sovětizaci země.

K TÉMATU: FOTOGALERIE

Na Kalantův pohřeb přišly tisíce lidí. Policie proto narychlo donutila rodinu, aby syna pohřbila o dvě hodiny dříve. Rozčílené davy se vydaly do centra Kaunasu, kde rozpoutaly velkou demonstraci. Protesty trvaly několik dnů a zaskočily i stranické vedení v Moskvě. „Svět se tak dozvěděl o nespokojeném národu, o kterém až dosud nic nevěděl nebo si myslel, že se v Sovětském svazu cítí jako doma," říká publicista Patrik Eichler, který se tématu věnuje. V novinách se o Kalantovi moc nepsalo, maximálně že se zbláznil nebo byl pod vlivem drog. Dnes má v centru Kaunasu pomník.

Pochodeň z Varšavy

Siwiec, Palach a ti druzí...

Siwiec i Palach se při svém činu inspirovali sebevraždami buddhistických mnichů, jimiž v roce 1968 protestovali proti válce ve Vietnamu. Sami pak měli řadu následovníků. Zde je pouze několik z nich: Sándor Bauer (1969) - maďarský student, který jako první navázal na Palacha. Čtyři dny po něm se upálil v Budapešti u budovy muzea na protest proti komunismu. Oleksa Hyrnik (1978) - ukrajinský inženýr, upálil se na protest proti utlačování ukrajinského jazyka a kultury. Walenty Badylak (1980) - polský pekař v důchodu se upálil na náměstí v Krakově proti lžím o katyňském masakru. Jozef Aszmongyi (1992) - Slovák bydlící v Nymburce se upálil na protest proti rozdělení Československa.

Vůbec žádnou pozornost nevěnovala média, ani ta západní, polskému účetnímu Ryszardu Siwiecovi. Ten se v září 1968, tedy už čtyři měsíce před Janem Palachem, upálil na protest proti okupaci Československa. Jeho čin byl tak neuvěřitelný, že zprávu o něm považoval zpravodaj polské Svobodné Evropy za podvrh. „Svobodná Evropa odvysílala zprávu o Siwiecovi až v dubnu 1969, tedy poté, co se celý svět dozvěděl o Palachovi. Teprve pak uvěřili, že se něco takového mohlo v Polsku stát," vysvětluje historik z wroclavské univerzity Łukasz Kamiński.

Siwiec se přitom upálil na Stadionu desetiletí ve Varšavě během oslav dožínek, kterým přihlíželo přes sto tisíc lidí včetně stranického vedení. Ale jen ti, kdo stáli nejblíže, se dozvěděli, co ho k činu přivedlo. Siwiec kolem sebe rozhodil letáky, v nichž kritizoval polskou účast na okupaci Československa. Téměř šedesátiletý otec pěti dětí zemřel po několika dnech v nemocnici.

Farář proti režimu
Do zapomnění měl podle východoněmeckých straníků upadnout i evangelický farář Oskar Brüsewitz. Ten se zapálil v srpnu 1976 v centru městečka Zeitz v Sasku-Anhaltsku na protest proti komunismu. Bezprostřední příčinou se staly rozepře s prostátním vedením evangelické církve, které ho chtělo přeřadit na jiné místo. Aktivní a oblíbený Brüsewitz měl odejít od mládeže, na kterou prý měl špatný vliv. Při upálení měl farář u sebe plakáty, v nichž obviňoval komunismus z útlaku společnosti. V dopise na rozloučenou psal o zuřícím boji mezi světlem a temnotou.

„Jeho čin měl ohlas hlavně mezi mladými věřícími, ale i sama církev se ho snažila z paměti lidí vymazat. V novinách byl prezentován jako vyšinutý člověk, někdy dokonce jako pedofil," říká historik Tomáš Vilímek z Ústavu pro soudobé dějiny. Farář-sebevrah, navíc protestující proti církevnímu vedení, se nehodil ani církvi, ani státu. Přepsat dějiny se však nepodařilo a Brüsewitz je dnes pro Němce národním hrdinou jako pro Čechy Palach nebo pro Litevce Kalanta.

Foto: archiv