"Husitský král" či "král dvojího lidu", tedy kališníků a katolíků, Jiří z Poděbrad, byl jediným českým vladařem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Šest let byl správcem českého království, kraloval v letech 1458-1471. Obratný politik, který se narodil před 600 lety, nejspíš 23. dubna 1420, proslul úsilím o náboženskou snášenlivost a snahou o vytvoření mírové unie evropských křesťanských panovníků předběhl o půl tisíciletí dobu.
Byl synem Viktorina z Kunštátu, příslušníka významného moravského rodu a také přítele a spolubojovníka Jana Žižky z Trocnova. Jeho matka je neznámá, podle jedné hypotézy by jí snad mohla být Anna z Vartenberka.
Záhadou je místo jeho narození. Mohly jím být Poděbrady, ale také rodové hrady Kunštát a Bouzov na Moravě. Pokud byl jeho kmotrem skutečně Žižka, jak praví legenda, musel by se nejspíše narodit v Horažďovicích, protože husitský hejtman se měl v době Jiřího narození zdržovat právě zde.
Jeho otec zahynul již počátkem roku 1427 v husitských válkách. O tři roky později padl v boji s radikálními tábority i jeho bratr a Jiřího stanovený poručník Boček z Kunštátu. Sirotka se ujal vzdálený strýc Haralt z Kunštátu. Právě po jeho boku bojoval čtrnáctiletý Jiří ve vojsku panské jednoty u Lipan.
Panovníkovi, který později proslul uvážlivostí a moudrostí, se nedostalo valného vzdělání. Uměl číst a psát česky, neznal však latinsky a zřejmě jen trochu německy. Například německy psanou listinu z roku 1463 podepsal česky: "Jiří, král český, svú rukú vlastní."
Historik Rudolf Urbánek o něm napsal, že "čím se stal, stal se přirozenými svými schopnostmi, jež se s životní praxí rozvíjely a zdokonalovaly". A italský humanista Aenas Silvius Piccolomini (pozdější papež Pius II.), který působil v Čechách a Jiřího z Poděbrad dobře znal, o něm napsal: "Muž krátké postavy, jiskrných očí a mravů líbezných."
Otec deseti dětí
V březnu 1440 se dvacetiletý Jiří z Poděbrad stal správcem Boleslavského kraje a jedním z hejtmanů spolku východočeských landfrýdů, vojenských organizací na obranu zemského míru. V roce 1441 se budoucí král oženil s (o tři roky mladší) Kunhutou ze Šternberka. Jejich manželství trvalo pouhých devět let a za tu dobu spolu zplodili sedm dětí. Podruhé se Jiří z Poděbrad oženil v roce 1450 s Johanou, sestrou předáka katolické šlechty Lva z Rožmitálu. Z tohoto manželství měl syna Jindřicha mladšího, známého jako Hynek, pozdějšího básníka a překladatele Boccacciova Dekameronu, a dcery Anežku a Ludmilu.
Jiří z Poděbrad byl mimořádně obratný v získávání majetku. Od královny vdovy Barbory Celské dostal darem město Jaroměř, postupně si zakoupil rýzmburské panství, dále Náchod, Skuhrov, město Kladsko s celým hrabstvím a později dostal od krále Ladislava Pohrobka Lehnické knížectví.
Po smrti svého přítele, husitského šlechtice Hynce Ptáčka z Pirkštejna, se v roce 1444 stal vrchním hejtmanem spolku východočeských kališnických landfrýdů přejmenovaného na Jednotu poděbradskou. O čtyři roky později se náhlým přepadem zmocnil Prahy, zajal nejvyššího purkrabího Menharta z Hradce, svrhl katolické konšely a nahradil je sobě oddanými kališníky. Sám se pak začal titulovat jako správce Království českého, byť ve skutečnosti jím byl zvolen na zemském sněmu až v roce 1452.
Strategická sňatková politika
Po předčasné smrti teprve sedmnáctiletého českého krále Ladislava Pohrobka se o uprázdněný trůn ucházeli jedenáctiletý princ Karel z Valois, syn francouzského krále Karla VII., vévoda Vilém Saský a Jiří z Poděbrad. Husitská většina v zemi jednoznačně stranila Jiřímu, kterému se navíc podařil obratný tah: ze zajetí propustil syna uherského zemského správce Jánose Hunyadyho Matyáše, řečeného Korvín. Odhadl, že by se mohl stát v Uhrách králem a slíbil mu za manželku svoji teprve devítiletou dceru Kateřinu. Matyáš si skutečně v lednu 1458 nasadil svatoštěpánskou korunu a jako nový panovník se svému dobrodinci a budoucímu tchánovi královsky odvděčil. Daroval mu 60 tisíc zlatých, několik set volů a spousty sudů vína.
Volební sněm se protáhl od 27. února do 2. března 1458, kdy byl Jiří zvolen českým králem, korunován byl 7. května 1458. Problémy na sebe ale nenechaly čekat. Již v roce 1460 odmítl papež Pius II. přijmout Jiříkovo poslušenství, dokud prý ve svých zemních nevymýtí kacířské bludy. Český král se však nezalekl a v srpnu 1462 na zemském sněmu prohlásil: "Ať papež ví, že já svou víru za království neprodám. Já teď, manželka má i děti moje pro tu krev velebnou království i hrdel hotovi jsme složiti!"
V roce 1463 vystoupil s projektem mírové unie, počítajícím s vytvořením společných branných sil křesťanských panovníků proti muslimským Turkům. Chtěl tak odvrátit riziko křížové výpravy proti vlastní zemi a zaměřit vojenské úsilí evropských vládců na ohrožený Balkán. Skutečným autorem tohoto projektu, který bývá v moderní době vydáván za jakýsi předobraz Evropské unie, byl italský právník, diplomat a Jiříkův rádce Antonio Marini z Grenoblu. Tato diplomatická iniciativa však nebyla úspěšná.
V roce 1466 uvalil nový papež Pavel II. na Jiřího klatbu a vyhlásil křížovou výpravu proti "českým kacířům". A do čela křížové výpravy do Čech se postavil jeho bývalý zeť, uherský král Matyáš Korvín. V květnu 1468 vpadlo uherské vojsko na Moravu, dobylo Třebíč a oblehlo brněnský Špilberk a klášter Hradiště u Olomouce.
Zrada od vlastního zetě
O rok později se ale dostali na česko-moravském pomezí u Vilémova do obklíčení české armády vedené samotným Jiřím z Poděbrad a Korvín padl do zajetí. Na osobní schůzce oba panovníci uzavřeli příměří a Matyáš slíbil, že zanechá nepřátelství vůči Jiříkovi a zprostředkuje mu dohodu s papežem. Jakmile byl však propuštěn, na své sliby zapomněl a dokonce se 3. května 1469 v Olomouci nechal odbojným katolickým panstvem zvolit českým králem.
Jiří svolal zemský sněm, na němž se zřekl práva nástupnictví pro své syny a navrhl, aby po jeho smrti usedl na trůn syn polského krále Kazimíra, Vladislav Jagellonský.
Po další česko-uherské válce v roce 1468 se zdálo, že nebezpečí už Českému království nehrozí. Takřka na pokraji mírového uzavření všech konfliktů ale 22. března 1471 král Jiří z Poděbrad v necelých jednapadesáti letech v Praze zemřel. Příčinou smrti byla těžká choroba jater a ledvin a také vodnatelnost. Pro svou tloušťku se nemohl pohybovat, jen seděl v masivním křesle u stolu a vyřizoval státní písemnosti.
