Tato slova Ivana Blatného najdeme v jedné z jeho makarónských básní, zařazených do souboru Jde pražské dítě domů z bia... (nakladatelství Druhé město - Martin Reiner, 464 stran), šest veršů nemá název, snad je to jen náčrt, snad konečný tvar: "Spisuji nyní sám, múza mě nevybídla,/ der Hafer sticht mich nicht, vážím si svého bydla, / jak je to veselé, na všecko najít rým...
Je to obrovská, nečekaná, fantastická porce dosud neznámých veršů Ivana Blatného z let 1982-1990. A představuje prý jen menší část toho, co po sobě básník zanechal. "Pro lepší představu," vysvětluje editor a nakladatel v jedné osobě, "pozůstalost zachovaná v sešitech čítá odhadem nějakých 280 000 veršů. Ve Wordu to dělá skoro 5500 stran při řádkování 1.0. Ne jedna báseň na stránku, ale kontinuální text, nepřetržitý proud slov, jak z básníka tryskal od konce 70. let až do jeho smrti v srpnu 1990. S postupem času už psal Ivan Blatný prakticky denně, a to včetně posledního dne života, ještě několik hodin před definitivním koncem své nekonečné básně."
Podle jakého principu výbor sestavit? Pan Reiner přiznává, že "bylo nutné vymyslet nějakou technickou pomůcku, která by umožnila pracovat jen s určitou částí ohromného celku. Zkoušel jsem několik variant, nakonec se klíčem stalo jméno Josef Kunstadt. / Někdy počátkem 80. let si Ivan Blatný vymyslel básnické alter ego: Josefa Kunstadta. (...) Bloky básní (často velmi rozsáhlé), kde se alespoň mihne Josef Kunstadt, ponechaly k probírce nějakých 60 000 veršů; v tomto množství byly a jsou všechny typické projevy a polohy pozdního Blatného spolehlivě obsaženy."
"Kunstadt je jenom moje jméno krycí /, jsem Ivan Blatný, trošku ještě spící..." Editor ví, že skutečný Kunstadt existoval (roku 1934 spoluzakládal Skupinu surrealistů v ČSR), že Kunst Stadt znamená v němčině město umění i že Kunštát "navíc evokuje nejemotivnější časy přátelství s Jiřím Ortenem", jenže tajemství zůstává: "Proč ke svému psaní tohoto - většinou k nerozeznání podobného - dvojníka Blatný potřeboval, není úplně jasné..." Ani následující báseň na tuto otázku nedává odpověď: "Neumím nic / jen poezii, kterou může dělat kdokoli / vleču za sebou méněcenného Josefa Kunstadta / neumí na nic hrát / varhany jsou mu postaveny pro posměch / chrámy víří neodpuštěním... // Ještě tak pojídati tresku the codfish / s mnoha lehce osmaženými kroužky cibule / zatímco strom za stromem padá v mrtvém telčském parku... // Psa otrubami neuživíš." Ba ani tyto verše vytržené zde z kontextu: "... jsem kumštýř / jsem malý surrealistický básník Josef Kunstadt / mohu dokonce souložit / aby pohádky byly zcela plstnaté...". Často to vypadá, že Blatný si jen dělá legraci - ze sebe, z poezie, ze čtenářů ("... ach, jaká dobrá věc zas 'býti básníkem'."). Ve století, do něhož už tvůrce ani nenahlédl, se však baví i čtenář: "Bez ó a ach neumí Kunstadt psáti, / tak ihned shledáte, jak velmi nízko je. / Spatříte básníka, když Lederer se vrátí, / Jitřenka Blatného růžově začne pláti / a rozsvítí se všechny pokoje..."
Tím, že výbor nijak nerozčlenil (leda barevnými kolážemi Jiřího Koláže, i ty vidíme poprvé), přiblížil nám editor ono chrlení veršů, jemuž Blatný v anglickém exilu zcela propadl. S básníkem, jenž ve vícejazyčných lyrických kolážích možná anticipoval evropskou poezii budoucnosti, můžeme díky těmto pozoruhodným archeologickým nálezům prožívat jeho samotu, nikoli prázdnotu, nikoli nedostatek podnětů. Takže díky za pěknou edici. Musíme však být obezřetní, co se týče jazykové podoby tištěných textů. Ediční poznámka mimo jiné říká, že byla opravena kvantita "ve slovech jako (...) benzin", a tu se vnucuje otázka: proč, propána? "Naopak jsme ponechali (...) moravské spat (vedle řidčeji užívaného českého spát)." Tady editoři možná básníka podceňují, jistě se ve škole učil (na rozdíl od nich?), co je supinum, a uměl je náležitě užít.
Jindy se pan Reiner vulgo Pluháček textů Blatného naopak nedotkl - tam, kde zasáhnout měl. Před pětadvaceti lety byl odpovědným redaktorem reedice sbírky Stará bydliště (Petrov 1992, 108 str.). Báseň Jména začíná veršem "Valentin Petorose, Ota Ornest, jména, jména..."; proč neopravit "Valentin Petorose" na "Valentine Penrose"? Ivan Blatný jistě mínil tuto francouzskou surrealistickou básnířku a autorku koláží, generační družku Nezvalovu a Seifertovu. Antonín Brousek ji kupodivu neznal, a tak se stalo, že rukopis možná špatně čitelný rozluštil po svém.
