Na vlastní kůži
Jak jsem se nechal testovat na covid-19

Malé bodnutí do prsteníčku a pak kapka krve, z níž se následně zjistí, jestli můj organismus přišel do kontaktu s koronavirem. V centru Prahy jsem si na vlastní kůži zkusil, co to obnáší nechat se otestovat na covid-19.

Kateřinská zahrada nedaleko pražského Karlova náměstí je jedním z míst, kde se spustilo testování, jehož cílem je zjistit úroveň kolektivní imunity v české populaci vůči onemocnění covid-19. Mezi vzrostlými stromy stojí několik stanů a přístřešků. Už od rána stojí na pěšině nedlouhá fronta lidí. Míří do největšího stanu, kde se provádí většina testů.

Patřím mezi zhruba 27 tisíc lidí, kteří se rozhodli dobrovolně zapojit do projektu s názvem Studie kolektivní imunity SARS-CoV-2-CZ-Preval. Vedle Prahy stojí odběrové stany rovněž v Brně, Litoměřicích a v Olomouckém kraji. "První výsledky studie budou k dispozici na začátku května a zásadním způsobem přispějí k ověření aktuální epidemické situace v ČR a budou sloužit k odpovědnému rozhodnutí o dalších krocích ke snížení dopadů této nemoci," uvádí ministerstvo zdravotnictví.

Napřed papíry

Ještě než vstoupím do odběrového stanu v Kateřinské zahradě, musím vyplnit potřebné dokumenty. Každá věková skupina má svoji složku, já dostal tu s kategorií 40 až 59 let. Vyplnění formulářů trvá asi deset minut.

Patrně nejdůležitější je dotazník, kde se vedle jména, věku, adresy, výšky a váhy odpovídá například na otázky Pobýval(a) jste v zahraničí po 1. 1. 2020? Byla vám nařízena karanténa po 1. 3. 2020 z důvodu kontaktu s nemocným Covid-19? Měl(a) jste po 1. 1. 2020 příznaky onemocnění dýchacích cest?

Ze složky několika dokumentů mi nakonec zůstane jeden list. Na první straně jsou informace o studii kolektivní imunity, na druhé můj písemný souhlas se zpracováním osobních údajů. Důležitý je tento papír také kvůli identifikačnímu číslu: až budou výsledky testů hotové, zdravotník mě zavolá a informuje nikoli podle mého jména, ale právě podle tohoto čísla.

V odběrovém stanu

Před vstupem do stanu mi medička vydezinfikuje ruce. Samozřejmě mám nasazenou roušku, která mi zakrývá ústa a nos. Medička je oblečená v ochranném oděvu, má rukavice a ochranný štít. Obdobně se chrání i personál uvnitř stanu, kde jsou ve dvou řadách postaveny malé stolky. Usedám k prvnímu z nich, test může začít.

Medička mi ostrou jehličkou propíchne kůži na prsteníčku, okamžitě se na polštářku na konci prstu objeví kapka krve. Pomalu se zvětšuje. Medička odebere trochu rudé tekutiny do dlouhé úzké trubičky a odnese jí na testy. K prstu si přikládám čtvereček obvazu, malinký vpich se ale brzy zatáhne.

Vstanu a odcházím druhou stranou stanu ven. Pod stromy tady stojí několik laviček, kde mohu počkat na výsledek testu. Můžu si načepovat skleničku vody nebo si dojít na mobilní toaletu vedle stanu. Pozoruji okolí. Je tady poměrně hodně policistů, strážníků, vojáků a dalšího personálu. Ale moc práce nemají, lidé dodržují předepsaná pravidla, nikdo se nestrká nebo nenadává. I když i to tady už zažili.

Výsledek testu

Čekám asi dvacet minut, když vyjde ze stanu muž v ochranném obleku a přečte mé číslo. "Váš výsledek je negativní," říká a předává mi nevelký dokument, kde se píše: "Nepřítomnost protilátek nasvědčuje tomu, že vaše tělo nepřišlo do kontaktu s virem SARS-CoV-2, ale může to také znamenat, že je infekce teprve v počátečním stádiu, kdy tělo protilátky ještě netvoří." Dále se na papíře píše, jaká bezpečnostní opatření mám nadále dodržovat.

Stejně negativní výsledek má rovněž moje sedmnáctiletá dcera Adéla, která byla na testech se mnou a ve stanu seděla u vedlejšího stolku. U ní bylo riziko přece jen o něco větší. V lednu ještě před vypuknutím pandemie v Evropě byla totiž na školním lyžařském zájezdu v rakouských Alpách.

Ministerstvo zdravotnictví upozorňuje, že test slouží výhradně pro studii, nemůže nahradit zdravotnickou dokumentaci. Zájemce ho tedy nemůže použít například při cestě do zahraničí, aby úřadům prokázal, že je negativní. "Pokud zájemce potřebuje nález lékařského vyšetření, musí se obrátit na svého praktického nebo ošetřujícího lékaře," uvádí ministerstvo.

I tak jsem s výsledkem spokojený. Pomohl jsem studii o "promořenosti" české populace. A vím, že jsem s největší pravděpodobností zdravý a nemohu nikoho ve svém okolí nakazit.