25 let od revoluce
Jana Marco: Lidská práva máme podporovat, dlužíme to

Každá podpora ze zahraničí disidentům a lidským právům před listopadem byla důležitá, nyní mají povinnost pomáhat s hájením lidských práv Češi, řekla v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ bývalá disidentka, poslankyně a mluvčí ODS Jana Marco.

Před listopadem 89 jste byla disidentka, byla jste ve vězení, splnila se vaše očekávání po listopadu 1989?

Ano, naplnila, ve všem! To jak chci žít i jak se má země vyvíjet. V základních parametrech to funguje. Chtěla jsem, aby skončil komunismus, skončil, chtěla jsem demokracii, máme ji.. Prosazovala jsem, abychom byli součástí západu, a záhy jsme se stali v roce 1998 členy NATO a brzy poté i EU. Od té doby jde ekonomika nahoru. Je možné kritizovat spoustu detailů, ale jde o úhel pohledu, zvlášť při tak významném výročí jako je 25 let. Historicky na tom český národ nebyl lépe než posledních 25 let.

Proč tedy je většina lidí tak kritická?

Mně se hrozně líbil titulek článku v novinách Čech je velmi zvláštní stvoření, má se dobře, ale neví o tom. My všechno vidíme daleko hůře, než je skutečnost.

Proč tomu tedy ten Čech nevěří?

Jsme pořád ještě hodně uzavření do sebe, stále ještě málo cestujeme, také na to mnoho lidí nemá, nechtěla bych zlehčovat, že je nemálo lidí, kteří mají ekonomické problémy. Ale to patří k životu. Když se podíváme na statistiky, jsou v unii země, kde je mnohem větší podíl chudých lidí. Jsme málo otevření pozorovat, jak se žije jinde, málo se porovnáváme, myslíme si, že je všude lépe než doma. Není to pravda. Lidi musí všude hodně pracovat a mají podobné starosti ve všech zemích. Ale to jsou přece zvládnutelné problémy. Podívejme na Irák, Sýrii, Kubu, jak dramatické problémy tam lidé musí řešit. Každý Kubánec s mnohem většími problémy má daleko optimističtější náhled na život než Češi. Hodně sleduji situaci v Severní Koreji, svírá se mi srdce, když čtu, co tam lidé musí prožívat. Myslím na to, co bylo u nás před rokem 1989, zdaleka to u nás nebylo tak hrozné jako tam. Nemají úniku a strašlivě strádají. Náš příběh po listopadu 1989 je z tohoto hlediska opravdu dobrý příběh.

Seděla jste kvůli lidským právům, jak se vám poslouchají řeči některých politiků, kteří relativizují lidská práva?

Je to otázka hierarchie hodnot. V křesťanské kultuře je na prvních místech svoboda, demokracie a lidská práva a až pak je ekonomika a podnikání. Respekt k lidským právům je pro mě osobně velmi důležitý právě proto, že před rokem 1989 se u nás nedodržovala a pamatuji si, jak jsme byli vděční, když hodně lidí ze západu se nás zastalo, ať už to byli politici nebo umělci. Domnívám se, že bychom se měli zastat lidských práv v zemích, kde se nedodržují. Dlužíme to, máme pomáhat lidem, kterým jsou lidská práva odmítána.

Není tedy relativizace lidských práv znevážení listopadu?

Myslím, že ve svobodné zemi, v níž žijeme, se podobné věci staly samozřejmostí, občané se nad tím prostě nezamýšlejí. Ale měli bychom pomáhat těm, kteří pomoc potřebují.

Nestýská se vám po politice?

Ne vůbec, nestýská. Byla to neuvěřitelná životní etapa, velice zajímavá, hodně mě naučila. Teď jsou tam jiní lidé a dělají politiku a já zas dělám jinou práci. Tak to má být.