Tento týden shořela na krkonošských hřebenech kulturní památka – Petrova bouda. Dvousetletou historii unikátní stavby, která léta chátrala, definitivně ukončily plameny. Nikdo ale za nic nemůže. To se holt stává. Jenže se to stává stále častěji...
Pomalu se dá říci, že se to v Česku mění v tradici. V tradici, jak se zbavit památky, jejíž provoz je samozřejmě nákladnější než provoz novostavby. Unikátní stavby prohlašuje památkami stát. Pokud se pak nedokáže zasadit o to, aby takové opatření bylo smysluplné, nastoluje jen otázku, zda společnost opravdu chce své kulturní dědictví opatrovat. Nebo zda si nevzala příliš velké sousto – chce garantovat něco, co garantovat neumí.
V Ostravě-Kunčicích skončila čtyřsetletá historie tamního památkově chráněného zámku letos v květnu stejně – chátral, pak přišel požár a už se nedalo nic dělat, tak byl srovnán se zemí.
Další zámek z 16. století vyhořel před osmi lety v Zahrádkách na Českolipsku. Dodnes se s touto památkou nic neděje.
V Praze začala v květnu demolice unikátního zimního stadionu Štvanice, rovněž památkově chráněného, rovněž léta chátrajícího. Ten sice nevyhořel, ale jeho dlouhodobé chátrání také udělalo své.
Jaký má tedy smysl sestavovat seznam památkově chráněných objektů kromě toho, že to uměle zaměstná armádu úředníků? Žádný.
Ohnivě se debatuje o tom, že na českých silnicích není dost bezpečno a že je s tím třeba něco udělat. A skutečně, nápady se valí. Neboli
Že nikoho nenapadne přijít s podobným opatřením v oblasti ochrany památek, kde je něco podobného velice běžné? Když památka padne, obvykle za to rovněž nikdo nemůže. Úředník je prý bezmocný. Majitel – ať už je to stát, obec, nebo soukromník – nemá na údržbu peníze. Je-li tomu opravdu tak, pak nemá památkový zákon smysl. V opačném případě (pokud smysl má) by měl být penalizován konkrétní úředník příslušného památkového odboru nebo jeho šéf, který měl dohled nad konkrétní památkou ležet na srdci, ale ležel léta tak nanejvýš v šuplíku. O čemž svědčí třeba výše zmíněné příklady. Ve stávající praxi se však úředníci nemusejí ničeho bát – jsou to takové naše osoby blízké.
Vraťme se ke Štvanici. Tam totiž pokuta padla. Hlavnímu městu nařídilo ministerstvo kultury, aby zaplatilo 150 tisíc korun. Jenže koho to bude bolet? Metropoli ne. Zaplatí totiž z peněz, které jí posílají na daních její obyvatelé.
A tak budou čarodějnické procesy s upalováním českých památek pokračovat vesele – nebo spíš smutně – dál.
