O rozdělení
Kňažko: Miluji Čechy, ale Československo mi nechybí

Vztahy Čechů a Slováků jsou nejlepší v historii, pochvaluje si v rozhovoru pro časopis TÝDEN Milan Kňažko, jedna z nejvýraznějších tváří rozdělení Československa v roce 1992. Při vzpomínání na události staré víc než 25 let popisuje, co Slováky na Češích iritovalo, proč má dodnes rád Čechy, i své seznámení a rozchod s Vladimírem Mečiarem.

Od rozdělení Československa uplynulo před pár dny pětadvacet let. Byl to správný krok?

Čas ukázal, že to byl správný krok ve správnou chvíli. Můžeme jen spekulovat, co by se stalo bez něj. Možná by se soužití vyvíjelo jako v Belgii, Skotsku nebo Katalánsku. Tyto země však za sebou nemají chmurný experiment budování komunismu, takže své věci postupně řeší v demokratických poměrech. My jsme na to měli jen dva roky, kdy standardní demokratické mechanismy ještě nefungovaly. Jinak v roce 1992 jsem byl aktérem rozdělení, ale ne zastáncem. Tím jsem dnes, protože rozdělení zachránilo dobré vztahy. A to je nejdůležitější.

Z českého pohledu jste však vypadal jako jeden ze slovenských separatistů. Kdy jste si uvědomil, že musí vzniknout samostatné Slovensko?

Možná jste tehdy četli jednostranně zaměřená média. Je potřeba vycházet z faktů - v roce 1992 jsme se s českou stranou potkali, abychom našli model společného fungování obou zemí, nikoli kvůli dělení Československa. Podle našich představ měla federální vláda odrážet to, na čem se dohodnou národní vlády, Češi chtěli silnou federální vládu. Netuším, odkud by tu sílu vzala. Jako historicky první začal o rozdělení federace mluvit český premiér Václav Klaus.

Spory mezi Čechy a Slováky začaly mnohem dříve, než se Václav Klaus stal premiérem, ne?

Všechno začalo velmi nevinně, když Václav Havel navrhl změnu názvu republiky, aby z něho vypadlo slovo "socialistická". Už nevím, kdo přišel s tím, aby název byl se spojovníkem a zněl Česko-slovenská republika, jak se psalo už v Clevelandské a Pittsburské dohodě, ale Beneš s Masarykem se toho nedrželi. Dokonce za mnou tehdy na Pražský hrad přišli historici a ptali se, proč si Slováci vybrali název státu z mnichovské dohody. S ní to ale nemělo co dělat! Takto se vršilo jedno nedorozumění za druhým.

V roce 1992 jste byl předním zastáncem referenda o rozdělení federace. Proč se nakonec neuspořádalo?

Zaprvé, referendum nebylo schopno dát odpověď na otázku, jakým způsobem můžeme existovat ve společném státě. Zadruhé, podle ústavy ten, kdo vystoupí z federace, ztrácí nárok na vypořádání majetku a na sukcesi v mezinárodních smlouvách. Bylo riziko, že v jedné republice by dopadlo jinak než v druhé.

Takže by referendum zkomplikovalo situaci?

Představte si, že by referendum v Česku federaci zrušilo a na Slovensku by byl výsledek opačný. Češi by vystoupili z federace, ztratili by právo na společný majetek a nemohli by pokračovat v mezinárodních smlouvách. Dědicem Československa by se stalo Slovensko. Nebo by chtěli odejít Slováci a bylo by to naopak.

Bývalý předseda české vlády Petr Pithart říká, že rozdělení státu byl legální proces, ale nebyl legitimní. Souhlasíte s ním?

Nejbližší volby po rozdělení Československa vyhrál v Česku Klaus a na Slovensku Mečiar. Rozdělení Československa získalo souhlas občanů a politickou legitimitu dodatečně v dalších volbách.

Kdo nese na rozdělení státu největší vinu?

Odmítám hledat viníka, v roce 1992 se nestal žádný zločin. Je to pláč na hrobě, ve kterém nikdo neleží. Tehdejší vlády měly odpovědnost a musely vzniklou situaci vyřešit. Pokud hledáme odpovědnost, pak bez Klause a Mečiara by se to tak asi neodehrálo. Srovnatelnou odpovědnost za rozdělení však nesou i ti, kdo nic nedělali dva roky před rozdělením státu.

Co měli udělat Češi, aby se Slováci uklidnili?

Slováci byli naprosto klidní! Kdyby jim česká strana nabídla rovné zastoupení ve federální vládě a dalších klíčových orgánech, asi by byli ještě klidnější. Víte, co je pozoruhodné? V celé federaci nebyla jediná politická strana, která by naplno fungovala v obou republikách. Máme někde jinde na světě takový stát? Proč po pádu komunismu neexistoval jediný celostátní deník? Náš stát se nerozpadl, ale rozdělil a nebyl v tom akt nepřátelství. Byl to pozitivní příklad pro zbytek světa v době, kdy Sovětský svaz stál na prahu občanské války a v Jugoslávii začala zuřit špinavá válka.

Se Slováky nejprve jednal Petr Pithart, po volbách v roce 1992 Václav Klaus. Jaký byl mezi nimi rozdíl?

Pithart razil teorii federace jako dvojdomku. Málem ho s ní z Čech vyhnali, i když to myslel dobře. Každý by si vařil, co chtěl. Kdybychom chtěli jíst společně, mohli bychom v altánu na zahradě. Voda a elektřina by byla společná. Měl pravdu a vysvětloval ji tak, aby to pochopil úplně každý. To mohla být naše federace. Pithart cítí k Československu sentiment, mám ho rád jako vzdělaného člověka, jenže to vidí, a hlavně cítí jinak. Jako Čech vyznává masarykovský čechoslovakismus, kdy Československo byly české země s takovým malým ocáskem. Klaus jednal pragmaticky, bez tohoto sentimentu. Pro mě Československo bylo hlavně čtyřicet let v komunistickém státě, i když s češtinou žiji odmala, jako luterán jsem se česky modlil a dodnes sleduji českou kulturu a hraji a točím v Česku. Jsem čechofil, ale nejsem Čechoslovák. Československo mi nechybí, nepotřebuji administrativní uspořádání. Strávil jsem dva roky ve Francii, miluji její kulturu, gastronomii a životní styl, ale nejsem Francouz. Není to moje identita. Jsem Slovák.

V době rozdělení státu jste byl spojenec Vladimíra Mečiara. Jak se dá dohromady herec a boxer?

Zaprvé, Mečiar na rozdíl ode mě nikdy nestál v ringu, to je jen legenda! Já boxoval jako dorostenec a závodil jsem, všechny z té generace znám a tykáme si. Mečiar mezi námi nebyl, pouze chodil do tělocvičny. Mečiara stvořila VPN, protože vedoucí osobnosti Peter Zajac nebo Fedor Gál nechtěli ústavní funkce a raději události ovlivňovali ze zákulisí. Proto se Mečiar nejprve objevil jako ministr vnitra, v roce 1990 volební lídr VPN na Slovensku a následně premiér. Rostl, protože měl legitimní moc, a stal se tváří změn na Slovensku. Vedení VPN se ho snažilo řídit, ale marně. Gál jednou cosi Mečiarovi vyčítal, ale ten se na něho rozkřikl: "Fedor, zober to. Tu to máš a choď robiť predsedu vlády a nehovor, ako to mám robiť ja!"

Takže VPN se dobrovolně vzdala a fakticky předala moc Mečiarovi, který nakonec z VPN odešel?

Byl nejpopulárnější politik na Slovensku a měl tehdy každý pátek deset minut v televizi, ale po intrikách vedení VPN se televize snažila pořad předtáčet, což mi tehdy připadalo neuvěřitelné. Nazval jsem je politbyrem a odešli jsme s Mečiarem z VPN spolu s Michalem Kováčem, Rudolfem Filkusem, Mariánem Húskou a mnoha poslanci a založili HZDS. Ján Čarnogurský se stal premiérem, my skončili v opozici a v roce 1992 jsme vyhráli volby.

Nakonec jste z vlády odešel v únoru 1993 a definitivně se s Mečiarem rozešel. Proč?

Poznal jsem ho blíže už při volební kampani v roce 1992. Například nemluvil pravdu nebo se obklopoval lidmi, s nimiž jsem se nechtěl spojovat. Nejprve došlo k drobným konfliktům, pak větším, nejdříve se mnou jen nemluvil a nakonec jsme komunikovali jen formou dopisů. A těžko jsem mohl být ministrem zahraničí jeho vlády, když byl schopen prohlásit, že když to nevyjde na Západě, vyjde to na Východě. Jednou například kvůli nějaké věci veřejně prohlásil, že pokud to skončí špatně, dopadneme jako Rumunsko, ale jestliže se to podaří, budeme jako Švýcarsko. To je i po letech strašně blbý výrok. Druhý den byl u mě rumunský velvyslanec - ať si náš pan premiér laskavě uvědomí, že Rumunsko není žádný špatný příklad. Rumunů je přes dvacet milionů, snaží se uspět co nejlépe... Hovořil česky, znali jsme se, byl to skvělý člověk, co mu na to máte říct?

Takže úkolem slovenského ministra zahraničí bylo žehlit premiérovy průšvihy?

Chodili za mnou pořád, byly to desítky podobných případů jen za dobu, kdy jsem byl ve funkci.

Odešel jste z vlády a zásluhy o samostatný stát za vás vlastně sklidili jiní. Nemrzí vás to?

Stát už existoval od 1. ledna. Víte, zásluhy... Netekla krev a nebyla válka, ale skončilo to jinou dohodou, než jakou jsme původně chtěli. Možná bylo tenkrát v některých hlavičkách i něco jiného, ale kdo do nich vidí...

Myslíte, že Klaus s Mečiarem spolu pod platanem v zahradě vily Tugendhat "upekli" něco, o čem se pak nemluvilo? Říkal vám Mečiar, o čem se s Klausem bavil?

Ano, ale každý z nich o tom mluví trochu jinak, takže kdoví, kde je pravda. Ale buďme spravedliví: všechny důvody ke sporům, nedorozuměním, konfliktům a sporům mezi Čechy a Slováky od června 1992 zmizely. Nejsou. Vztahy obou národů jsou nejlepší v historii. Osobně si pamatuji napětí a spory, které se ve vzájemném soužití objevovaly. Nikdy nebyl tak autenticky skvělý kontakt mezi Čechy a Slováky, nejen v kultuře.

Báli jste se tehdy násilí?

Až tak daleko, že by se vážně mluvilo o občanské válce, to nebylo, ale o násilí ano, vždyť ti lidé byli jako fandové na fotbale. Co jste s tím mohli dělat? Systém vládnutí byl neudržitelný, centralizovaný a neskutečně složitý. Nebyly vyjasněny kompetence, národní vlády nemohly bez federální skoro nic, ale nikdo pořádně nevěděl, kdo co dělá. Byl to strašný bordel. To nemohlo dále existovat, věřte mi.

Čtvrtina nejmladších Čechů prý nerozumí slovenštině, neskončí výjimečný vztah našich národů nakonec tím, že si přestaneme rozumět?

To je nesmysl, vždyť čeština a slovenština jsou z devadesáti procent stejné! Musí se chtít rozumět. Když v Praze hraje Elán, rozumějí mu. I malé dítě, když se setká s nějakým odlišným slovenským slovem, například robiť místo dělat, pochopí to rychle z kontextu. Hraji v Česku slovenské hry ve slovenštině a nikdy si nikdo nestěžoval, že nerozumí. Nechápu však, proč české televize dabují slovenské filmy, to jsme nikdy nedělali a neděláme. Je-li je film špatný, dabing ho nezachrání.

V politice jste byl po revoluci, pak jste byl ve vládě Mikuláše Dzurindy a neúspěšně jste kandidoval na prezidenta. Zkusíte to ještě s politikou?

Ne, už to stačí. Na prezidenta mě přemlouvali při každé volbě, ale nechal jsem se přesvědčit, až když kandidoval Robert Fico, protože ficismu už je myslím na Slovensku až až. I žena je ráda, že mě nezvolili, ví, co politika znamená. Já jsem spokojený a svobodný člověk, mám zajímavý život, hraji a natáčím nejen doma, ale i v Česku, a nikdo mi rozdělení nevyčítá. Dokonce mám i českou Thálii a toho si moc vážím.

Milan Kňažko (72) Vystudoval herectví na bratislavské Vysoké škole múzických umění a absolvoval dvouleté stipendium na Mezinárodní divadelní akademii v Nancy ve Francii. Do revoluce v roce 1989 působil nejprve v činoherním souboru Divadla na korze a potom do roku 1990 ve Slovenském národním divadle, mimoto ztvárnil bezpočet postav ve filmu a televizi. Po roce 1989 byl krátce poradcem prezidenta Václava Havla, později slovenským ministrem bez portfeje, ministrem zahraničních věcí v Mečiarových vládách a ministrem kultury v Dzurindově kabinetu. Je prezident Mezinárodního filmového festivalu Bratislava a generální ředitel televize JOJ.