Téma TÝDNE
Krize KSČM: Kam zmizel levicový volič?

Nad současnou krizí KSČM a odlivem jejích voličů se zamýšlí Filip Nachtmann.

Začněme příkladem, který je pro pochopení úpadku tradiční levice v Česku signifikantní. Po posledním průzkumu veřejného mínění, který poprvé od revoluce postavil komunisty mimo sněmovnu, sociálnědemokratičtí marketéři z Lidového domu napsali: "Nechceme dopadnout jako komunisté, kteří propadli pod pět procent. ČSSD je ve vládě, prosazuje svůj program a její ministři jsou vidět. Ani letní krize kolem ministerstva kultury neotřásla preferencemi." Ponechme stranou, že socialisté opomněli klíčovou roli komunistů v podpoře jejich vlády. Důležitější jsou preference, jimiž se utěšovali. Mají hodnotu šest procent.

Ihned po zveřejnění průzkumu se část veřejnosti začala radovat, že už se to konečně děje, že komunističtí voliči začali ve velkém vymírat. To je jednak nechutné a jednak jde o snadno vyvratitelnou hloupost. Například kolem roku 2010 se totiž vzedmula vlna nových příchodů do komunistické partaje. KSČM tehdy nabrala stovky členů mezi dvaceti a třiceti lety, a dokonce tisíce mezi třicítkou a čtyřicítkou. U výrazné skupiny voličů tehdy panovala nespokojenost s vládou pravice a levicové myšlenky sociálních demokratů i komunistů získávaly na oblibě.

Je pravda, že komunisté nejvíce bojují s přirozeným úbytkem svých členů. Ale za drastické propady jejich podpory zdaleka nemůže jen zvyšující se věk a s ním spojená mortalita příznivců. "Od konce roku 2013 můžeme vidět vytrvalý a velmi výrazný pokles na levici, který přes zpomalení pokračoval i v posledním roce," stojí v nedávném průzkumu CVVM. Ano, jde o tutéž dobu, kdy se do vrcholové politiky dostali Andrej Babiš a Tomio Okamura.
Komunističtí voliči nevymřeli, jen přestali věřit tradiční levici, porozhlédli se jinde a výrazně posílili především elektorát hnutí ANO a SPD. Neschopnost adaptovat se na měnící se svět a shodný nástup populistů a progresivní levice navíc znamená pro tradiční lavicové subjekty pohromu nejen u nás, ale v podstatě všude na Západě.

Sociální demokraté i komunisté začali mít velký problém v době, kdy se hnutí ANO před několika lety rozhodlo změnit svou volební strategii. Andrej Babiš ANO sice původně prezentoval jako pravicové hnutí, velmi brzy se ale ve vládě pod Bohuslavem Sobotkou vzhlédl v rozdávání na všechny strany. A protože pravicoví voliči už mu posloužili, bylo potřeba začít lovit v levicových vodách. Cestu mu ostatně umetly samotné ČSSD a KSČM. Jedna strana se od svých tradičních příznivců odvrátila, druhá s nimi nijak nepracovala a nezajímala se o ně. Babišovi je pak stačilo pouze sebrat a dovést k volebním urnám. On byl najednou tím silným vůdcem, který nabízí protest proti establishmentu (paradoxně i ve chvíli, kdy už ho sám tvořil) a dokáže lidem zajistit sociální jistoty.

Dnes jsou s ním sociální demokraté ve vládě a komunisté onu vládu drží při životě. A ani jedna strana stále nedokáže nabídnout důvod, proč jí dát hlas. V očích voličů to není jejich, ale Babišův kabinet, který zvedá důchody, zvyšuje minimální mzdu a přidává státním zaměstnancům. Voličskou skupinu 50+ a voliče na venkově dnes většinově drží právě Babiš. Zbylí tradiční sympatizanti levice souznějí s Okamurovou SPD, část jich utekla k Pirátům či Zeleným a některé protestní hlasy získá Trikolóra Václava Klause mladšího. Zbývá pár procent, o něž se v příštích volbách poperou sociální demokraté a komunisté.

KSČM nepřidává ani táhnoucí se mocenský boj mezi stalinistickým, byznysovým a řekněme modernistickým křídlem a hlavně absolutní programová vyprázdněnost. V poslední době se partaj dokázala nadchnout jen pro boj za sochu sovětského maršála Koněva, kterou by podle návrhu zastupitelů Prahy 6 měl nahradit památník osvobození. A to je zoufale málo. Také KSČM čeká odsun, což lze přijmout s ulehčením, povděkem a bez přehnaného sentimentu. Bylo by ale bláhové myslet si, že voliči komunistů zmizeli. Nezmizeli. Jsou tu a nacházejí nové vůdce.