Téma TÝDNE
Kudy chodí bezdomovci? Dostali GPS a zírají, jak sami "šmejdí"

Přespávají pod mosty a jejich majetek se mnohdy vejde do jedné igelitky. Přesto několik desítek pražských a plzeňských bezdomovců chodí po ulicích s přístroji využívajícími jednu z nejmodernějších technologií - GPS. Jsou totiž součástí sociologického výzkumu, který sleduje jejich každodenní pohyb po městě.

Když devětapadesátiletá Alena přišla do jednoho z pražských azylových středisek pro bezdomovce, okamžitě se stala středem pozornosti. Na krku pod bundou měla pověšený "záhadný" přístroj. "Ptali se mě: 'Co vám to tam bliká?' A já na to: 'To je GPS, to víte, jsem sledovaná na každém kroku!'" směje se paní Alena.

Poté co přišla o práci pomocné kuchařky i o pronajatý byt, skončila na ulici a téměř rok nocovala, kde se dalo - například pod balkonem v pražských Řepích. Byla bez občanského průkazu, který jí někdo ukradl, když usnula v noční tramvaji. Nemohla na brigádu nebo do ubytovny. Živila se například tím, že chodila ke kontejnerům u jednoho supermarketu, kam se vyhazovaly prošlé, byť zabalené potraviny. "Zpočátku jsem se styděla, ale tomu jídlu nic nebylo," vzpomíná. Obrážela různé azylové domy, v jednom si dala třeba polévku, v dalším kávu.

GPS na nádraží

Pak se od dobrovolníků, kteří bezdomovcům pomáhají třeba při jednání s úřady nebo u soudů, dozvěděla, že se na hlavním nádraží půjčují přístroje GPS pro přesné monitorování pohybu. Nejvíce ji na tom lákalo, že za zapojení do vědeckého projektu byl honorář několik stovek korun. "Jinak jsem si vydělat nemohla," říká paní Alena. "Je mi to jedno, jestli mě někdo sleduje. Stejně jsem chodila jenom tam jako vždycky." To je přesně to, co vědci ze Sociologického ústavu Akademie věd při monitorování pohybu chudých lidí potřebují.

Zmapovat jejich každodenní běžnou mobilitu po Praze a Plzni a zjistit, jak se liší. Výsledky pak mohou sloužit například k lepšímu zacílení sociálních služeb. Pokud si například někteří z nich najdou alespoň nějakou práci, do níž ovšem musejí pravidelně dojíždět městskou hromadnou dopravou, je možné jim třeba ulevit z ceny jízdného. Opakované pokuty od revizorů je totiž srážejí do ještě větší chudoby.

Praha versus Plzeň

V Česku jde o unikátní výzkum. Podobné se dělaly před lety pouze v Severní Americe, v Evropě jen v dánském Odense. V Praze a Plzni se postupně do projektu zapojí několik desítek lidí bez domova. "Každý z nich má přístroj GPS na týden," řekl Petr Vašát ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR, vedoucí týmu expertů, který v rámci několikaletého projektu podrobně mapuje, kde bezdomovci tráví svůj čas. Součástí výzkumu bylo i to, že lidé bez domova dostali jednoduchý fotoaparát na jedno použití, aby zmapovali svůj den.

První výsledky ukazují například na to, jak výrazně se liší obyčejný den bezdomovců v Praze a v Plzni. Do jisté míry je to kopírování životního rytmu "lidí s domovem". Nejenže v Praze mají mnohem širší rádius, ale i denní rytmus je v mnohém odlišný. Zatímco plzeňští bezdomovci obvykle uléhají ke spánku zhruba ve stejnou dobu jako ostatní obyvatelé města, pro ty pražské mnohdy začíná den právě až po setmění. Žijí nočním životem jako část obyvatel metropole.

"Někteří nám při vyhodnocování jejich výsledků z GPS skutečně říkali, že pro ně začíná den až v sedm večer," sdělil sociolog Vašát. Skupina bezdomovců v noci obchází pražské hospody a vinárny, protože podnapilí hosté při cestě domů občas něco ztratí - třeba i peníze. Nebo chodí do míst, kde středoškoláci kouří marihuanu, a ze zbytků si motají nové jointy.

Sběr nedopalků

Jedna ze sledovaných žen zase nocuje v Nymburce. Každé ráno vstává asi ve čtyři, cestuje do Prahy, kde v ranní špičce prodává bezdomovecký časopis Nový prostor. Ale ta patří spíše mezi výjimky, průměrný bezdomovec urazí za den okolo osmi kilometrů. Naopak ti, kteří přes den hlídají "příbytek", ujdou třeba jen pár stovek metrů. Někteří své "bydliště" přes den obkrouží, druhá skupina se pohybuje spíše po přímce tam a zpátky a další má neuspořádaný pohyb, o kterém sociologové pracovně mluví jako o "šmejdění".

Někteří bezdomovci se pohybují jen pár stovek metrů od azylových domů, nechodí ani na hlavní ulice, vybírají si pouze vedlejší trasy. "Pro běžnou společnost skoro jako by vůbec neexistovali," okomentoval to sociolog Vašát.

Mnozí bezdomovci jsou pak zvědaví, jak ve výzkumu dopadli. Prohlížejí si přesné mapy svého pohybu a odpovídají na otázky sociologů. "Třeba mi řekli, že tady v tom místě jsem se pohybovala asi čtvrt hodiny, co jsem tam prý dělala. No, co by, sbírala jsem vajgly. Balím si z nich pak nové cigarety," vypráví už citovaná paní Alena. Zdá se, že se její život obrací k lepšímu. Má nový občanský průkaz, bydlí na ubytovně s kamarádkou a brzy nastoupí do práce - na vrátnici jednoho pražského muzea. "Kamarádka ten pokoj zatím platí za svého. Až budu zase vydělávat, zaplatím jí to. Ráda bych si ale zase našetřila na vlastní byt," svěřila se devětapadesátiletá žena.

Jiné její kolegyně z ulice ovšem takové štěstí nemají. A nedokážou se zbavit svého bezdomoveckého osudu. Ukazuje se to rovněž v okamžiku, kdy se podívají na mapu, kde je zakreslen jejich týdenní pohyb po městě. A znovu se přesvědčují o tom, jaká je realita jejich života. Popisuje to sociolog Petr Vašát: "Reakce jedné ženy byla hodně rychlá: 'Já to věděla, byla jsem jenom tady a tady, jinam se nedostanu.'"