Názor odborníka
Mezi Izraelem a Palestinou to vře. Nárok na Jeruzalém mají oba

Občanští demokraté nedávno požádali vládu, aby podpořila Izrael v úsilí o uznání Jeruzaléma coby hlavního města. Žádost přichází jen několik měsíců po otevření českého centra v Jeruzalémě. Status města je však sporný, jelikož jeho východní část si nárokují Palestinci jako hlavní město svého budoucího státu. Podle odborníka na izraelsko-palestinský konflikt z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Jakuba Záhory však mají na Jeruzalém legitimní nárok obě země. Sdělil to v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ.

Občanští demokraté žádají vládu, aby podpořila Izrael v úsilí o uznání Jeruzaléma jako hlavního města. Čím si tento postoj vysvětlujete?

Tato informace není úplně překvapivá. Všeobecně je postoj České republiky vůči Izraeli velmi pozitivní v rámci Evropské unie. Vysvětluji si to určitou tradicí, která byla přítomná napříč politickým spektrem a která spočívá právě v podpoře země. Většinou čím pravicovější strany, tím větší podporu Izraeli vyjadřují. Světové mínění se však přiklání spíše na palestinskou stranu. Ale tohle je opravdu logické vyústění dlouhodobějšího trendu.

A potvrzuje to tedy i otevření českého centra v Jeruzalémě?

Ano, přesně tak. Nutno také dodat, že je české centrum takový ústupek, tedy vyjádření podpory izraelského stanoviska, že je Jeruzalém hlavní město státu Izrael. Zároveň se ještě nejedná o přesunutí ambasády, která nadále zůstává v Tel Avivu. Je to jedno z dalších utvrzení proizraelského postoje.

Za hlavní město Izraele uznal Jeruzalém v roce 2017 americký prezident Donald Trump. Rozdmýchal podle vás tento krok Izraelsko-palestinský konflikt a celkové napětí?

Má to několik aspektů. Spekulovalo se o tom už od té doby, kdy Trump nastoupil do úřadu. Už během volební kampaně avizoval, že by ten krok rád udělal. Ve spojitosti s tím vyšly najevo poměrně pesimistické scénáře, co se týče násilí mezi Palestinci a Izraelci. Docházelo k protestům, ale nejintenzivnější střety probíhaly a stále probíhají v Pásmu Gazy, nikoliv v Jeruzalémě.

Otevřením ambasády daly Spojené státy jasně najevo, že už odmítají být neutrálním zprostředkovatelem jednání mezi Izraelci a Palestinci. Na jednu stranu lze Trumpův krok chápat jako určité pokračování amerických politik. Jeho předchůdci si však určili jako podmínku mírovou dohodu, ke které samozřejmě nedošlo. Americko-palestinské vztahy jsou tedy pořád na bodu mrazu.

Mohla by rétorika světových politiků skutečně přispět k závěrečnému rozhodnutí?

Izraelci si v posledních deseti letech hledají spojence v dalších zemích. Tradiční západní elity, především evropské, jsou protiizraelské, nicméně například Indie či Brazílie jsou naopak pozitivně naladěné na stranu Izraele. Izraelská vláda je v současné době navíc nejpravicovější v dějinách státu. Světová podpora země je na vzestupu. V rámci Evropské unie naopak klesá, Česká republika je v tomhle výjimka. Premiér země Benjamin Netanjahu je však poměrně úspěšný v navazování nových kontaktů. Na globální úrovni tedy skutečně dochází k určitému oteplování vztahů mezi Izraelem a řadou dalších zemí.

Dá se stoprocentně říci, komu město Jeruzalém náleží? Kdo má na něj oprávněný nárok?

To je složitá otázka. Asi dvě pětiny obyvatel Jeruzaléma jsou Palestinci, zároveň nelze popřít historickou a náboženskou vazbu Izraele, respektive Židů na Jeruzalém. Jde však také o jedno z posvátných míst islámu a Arabové v něm žili stovky let před založením Izraele. Takže oba nároky jsou legitimní. Otázkou zůstává, jak tyto nároky sladit tak, aby byly přijatelné pro obě strany. To se posledních dvacet let nedaří. Z mého pohledu jsou však oba nároky legitimní.

Jaký je vlastně v současné době vývoj izraelsko-palestinského konfliktu?

Docela pesimistický. Poslední pokus o mírovou dohodu proběhl v roce 2015 za Baracka Obamy, což byla jeho poslední zahraničněpolitická snaha. To naprosto selhalo a dnes jsou vztahy mezi Izraelem a Palestinou na bodu mrazu. Izrael zároveň necítí žádný mezinárodní tlak, takže nejpravděpodobnější scénář je prodlužování současného stavu, kdy k mírové dohodě nedochází. Za posledních patnáct let se navíc posunula izraelská politika výrazně doprava, což se projevuje na politikách vůči Palestincům, které jsou opravdu tvrdé. Týká se to také situace v Pásmu Gazy, která je naprosto katastrofální.

Proč?

Je tam nedostatek vody, potravin, nezaměstnanost je na úrovni čtyřiceti procent a u mladých lidí dosahuje dokonce až šedesáti procent. Zároveň jsou velké problémy s dodávkou elektřiny, kterou mají obyvatelé k dispozici jen asi čtyři hodiny denně. Pásmo se navíc řadí mezi nejhustěji obydlená místa na zemi.  Do roku 2020 to tam bude neobyvatelné.