Mise Barbican. Wintonovy děti v novém světle

Wintonovy vlaky nebyly prvními hromadnými transporty, které zachránily řadu českých židovských dětí před nacistickou hrozbou. Dokument publicisty Jiřího Františka Potužníka a filmaře Romana Vávry přináší svědectví o dosud neznámé Misi Barbican.

Začalo to přípravou knížky o pražském letišti a jednou černobílou fotografií malého chlapce v pruhované čepičce v náručí muže v plášti. Podobný snímek před lety obletěl svět. Mužem na něm je Nicholas Winton, který zachránil téměř sedm set židovských dětí tím, že je odvezl ve vlacích do Velké Británie. Na snímku z letištního archivu je týž chlapec, ale v náručí jiného muže - pilota nizozemské společnosti, jež hocha a další děti přepravila z Prahy do Británie o dva měsíce dříve, než se Winton pustil do akce.

Co jste z nalezené fotografie vyčetli?

Roman Vávra: Jiří na něm poznal chlapečka z Wintonových vlaků. Ten chlapeček se stal symbolem Wintonových dětí, a přitom s nimi neměl nic společného. Na fotce je napsáno, že byla pořízena 12. ledna 1939 na letišti Dlouhá míle, pozdější Ruzyni. Sir Winton se s chlapcem dal vyfotit těsně před jeho odletem do Británie před letadlem nizozemské společnosti KLM. Bylo to tři měsíce po Mnichovu a dva měsíce před nacistickou okupací. Wintonovy vlaky vyjely až po okupaci Československa, první se vydal na cestu 14. března.

Co dělal Winton v lednu 1939 na letišti?

Jiří F. Potužník: Řada Britů se distancovala od své politické elity, jež spáchala mnichovskou zradu, a vyvíjela aktivity směřující k záchraně uprchlíků, kteří s nástupem Hitlera začali utíkat z Německa a Rakouska k nám. Dali dohromady Britský fond na pomoc uprchlíkům z Československa. Mezi těmito lidmi se pohyboval i sir Winton. Ty skupiny byly roztříštěné, trochu si konkurovaly, navíc se mezi nimi motali špioni. Wintonovo osobní angažmá začíná až v březnu, později někdo našel onu fotografii z letiště a ta se stala symbolem jeho vlakových transportů.

Pro ty se inspiroval v Ruzyni?

Vávra: Tato teorie se samozřejmě nabízí. My jsme se ho na to ptali, ale legenda, kterou ztělesňuje, žije dále: že měl jet do Švýcarska lyžovat, ale zjistil, že v Praze je napětí a zejména židovským dětem hrozí nebezpečí, a proto do Švýcarska nedojel a začal organizovat transporty. Naše zjištění to ovšem celé rozšiřuje: Winton o uvedených prvních transportech dětí věděl už v lednu 1939. Moje soukromá teorie je, že sloužil anglickým tajným službám. Nikdy to ale nepřiznal, nikdy o tom nemluvil.

Co vám Nicholas Winton na vaši teorii řekl, když jste se setkali při natáčení?

Potužník: Zdvořile jsme se ho ptali, jestli náhodou nepracoval pro britskou tajnou službu, a on odpověděl přesně jako agent: "Kdyby mi to nabídli, neodmítl bych je." Pokud opominu, že pro ty vlakové transporty musel sehnat peníze a hostitelské rodiny, musel mít souhlas britského ministerstva vnitra. Vlaky musely jet přes celé Německo a k tomu potřeboval souhlas nacistů, což v té době nebylo nic jednoduchého. Navíc nám sám řekl, že byl v kontaktu se špionkou pracující pro švédský Červený kříž.

Vávra: Je známa legenda, že kufřík se seznamy dětí objevila Wintonova žena na půdě až koncem osmdesátých let. On to vlastně celých těch padesát let tajil, asi měl proč. Říkám to ale s veškerým respektem a hlubokou úctou k jeho činům, které pro nás zůstávají stále trochu zahaleny tajemstvím.

Chlapec z fotografie odletěl, jak jste zjistili, do Anglie přes křesťanskou Misi Barbican. Co jste se o ní dozvěděli?

Potužník: O letu nebyla ani čárka v Židovském muzeu v Praze ani v památníku Jad Vašem v Jeruzalémě. Jen v muzeu ve Washingtonu jsme našli film označený jako "dětský transport z Prahy do Londýna, leden 1939". Natočil ho kameraman, který se jmenoval Janák, patrně to byl nějaký poloamatér. Díky jeho popisce se dalo rozklíčovat, že děti odletěly do Londýna s Misí Barbican, jež v lednu vypravila dvě letadla téměř se šedesáti dětmi a v březnu třetí let s třicítkou dalších. Wintonovy děti končily v rodinách, Mise Barbican je soustředila do dětských domovů. Nebyli to jenom Čechoslováci, ale i vyhnaní Němci a Rakušané. Několik letadel letělo i z Polska a Jugoslávie.

Natočit dokument trvalo pět let, mnozí protagonisté během té doby zemřeli. Kde se to tak zadrhlo?

Potužník: Největším průlomem bylo, když jsme ve Washingtonu našli ty záběry letiště z ledna 1939. Mise Barbican po válce zanikla, ztratila se poválečná komunikace s reverendy. Nástupnická organizace Christian Witness to Israel dala dokumenty do archivu, nikdo je nikdy nestudoval, až my. Hanu Popperovou, jednu z dívek, která je natočena na Janákově záznamu, jsme našli až v době, kdy jsme loni na podzim dokument stříhali. Dohledat ji bylo neuvěřitelně složité. Jako malá se jmenovala Hannelore Ehlrichová, kvůli otčímovi si ještě během války změnila příjmení na Casrielová a zkrátila jméno na Hana, po roce 1948 utekla před komunisty do Kanady a po sňatku získala jméno Popperová. Kontakt na ni nám dal kanadský novinář.

Máte informace, jak to s dětmi z Mise Barbican dopadlo? Vrátily se po válce domů?

Potužník: Ve filmu mluví Inge Plitzká, té bylo v době transportu devět a její sestře Helze třináct let. V době, kdy jsme našli Inge, Helga ještě žila, ale měla to vytěsněné, nechtěla se o tom vůbec bavit. Obě zůstaly v Anglii. Hovořili jsme i se spisovatelkou Ruth Bondyovou, kterou chtěli rodiče také poslat do Anglie, ale ona nechtěla a posléze prošla nacistickými lágry včetně Bergen-Belsenu, který přežila jen zázrakem. Hana Popperová se vrátila, v roce 1948 utekla před komunistickým zlem a skončila v Kanadě. Ani její děti tuto historii neznaly, ona jim to nikdy neřekla.

Jaký byl osud chlapce z fotografie?

Potužník: Jmenoval se Hans Beck a bylo mu teprve dva a půl roku. Byla to právě Hansova matka, která kontaktovala pražskou pobočku Mise Barbican, aby syna a další děti dostala do Anglie. Ten její příběh je vpravdě antické drama. Ona byla bezpochyby šťastná, že se jí podařilo syna zachránit, Hans ale o rok později, v dubnu 1940, v Anglii umřel na komplikovaný zánět spánkové kosti. Otázka je, jestli ona v té době ještě žila, aby se to dozvěděla.