Téma TÝDNE
Mizející ráj flamendrů a filmařů v Ústí už likvidují bagry

Ústí nad Labem likviduje po desítkách let chátrání svou ostudu - totálně zdevastované činžovní domy v ulici Na Nivách v městské části Klíše. Domy už prý nebylo možné zachránit. Kdo v nich vlastně dříve bydlel? Proč tam často a rádi chodili i lidé odjinud? A kolik staveb v Ústí může stihnout podobný osud?

Děj amerického filmu Dozvuky války, který má jít do kin příští rok, začíná v ruinách  poválečného Hamburku. Hollywoodští filmaři měli na výběr. Buď rozbombardované a zbídačelé německé přístavní město postaví v ateliérech, nebo najdou jeho věrnou kopii. Hledali ji po celém světě a našli až v českém pohraničí. Když poprvé uviděli ústeckou ulici Na Nivách, nebylo co řešit. Domy z počátku dvacátého století, německá architektura a hlavně dokonalý obraz zkázy. Stačilo na pár vybydlených domů namalovat německé nápisy, které tu stejně do odsunu původního obyvatelstva bývaly, a mohlo se točit.

Američané nebyli prvními filmaři, již zdejšímu postapokalyptickému geniu loci podlehli, ale zřejmě byli ti úplně poslední. Téměř přesně rok po jejich manévrech se totiž do domů zakously bagry. Činžáky na jedné straně ulice se začaly bourat na začátku prosince, protilehlé zdobnější budovy mají jít k zemi příští rok v září.

"Znám to tu od šedesátých let, kdy tady bydlela spousta mých kamarádů. Bývala to normální ulice, kde jste našli pekaře, kadeřnictví a hlavně tady na rohu vyhlášenou hospodu Studánka," ukazuje zástupce ředitele ústeckých strážníků Jan Novotný na nejzdobnější portál v ulici - tedy, jestli to takhle lze vůbec říct. Rohový dům je ruina jako ty ostatní. Chybějí dveře i výlohy, okna v patrech jsou vymlácená a kvůli propadlým stropům je činžák téměř průhledný. Zaujmou na něm jen německé nápisy Apotheke a Kaffee, které po sobě zanechali filmaři. Že tu byla hospoda, člověk pozná jen podle domovního znamení ve tvaru půllitru. "Chodila sem spousta lidí, měli tu výborné pivo a pak klasiku jako sekanou nebo utopence. Jo, Studánka, to byl pojem," zasní se Novotný.

Špatnou pověst ale zprvu neměla ani ulice, kterou v letech 1911 až 1926 obklopily domy. "Jsme v katastru čtvrti Klíše, tedy nejhezčí ústecké městské části, nikoli v Předlicích, jak se často chybně uvádí. Část Klíše měla být od počátku klidovou zónou s vilkami, školami a nemocnicí, kde nebude žádný průmysl. A tato ulice byla její součástí," říká ústecký historik Martin Krsek. Záměr urbanistů však zhatila expanze ústeckého průmyslu. Výrobní haly záhy dorostly až k obytným domům a ulice Na Nivách tedy rozhodně nebyla žádnou lukrativní adresou. "Ve zdejších dvoupokojových bytech žili hlavně dělníci z továren i tamní nižší úředníci," uvádí Krsek. Chvilku a rozhodně ne z vlastní vůle byl jejich sousedem i německý textilní magnát Carl Friedrich Wolfrum, jeden z kapitánů ústeckého průmyslu. Hned po druhé světové válce musel opustit svou honosnou vilu nad centrem města a Na Nivách bydlel provizorně do doby, než byl jako další desetitisíce Ústečanů odsunut do Německa.

"Tahali jsme tady lidi ze sutin"

"Po celou dobu komunismu se z toho postupně dělala horší adresa, protože se ve vedlejších průmyslových provozech nehledělo na nějakou ekologizaci výroby, ale spíš se vytyčily čtvrti města, kde to smrdí a nemělo by se tam bydlet, což bylo právě tady," popisuje Krsek. "Vždyť tady nad loukou vedla nákladní lanovka do chemičky," ukáže na zelenou plochu hned za činžáky. Tamější domy tedy postupně chátraly, a město do nich navíc sestěhovalo Romy z celého města.

Ze špinavé odříznuté lokality se stalo ghetto, z něhož chtěli původní obyvatelé co nejdříve uniknout - ať už do paneláku na sídliště, kde byl mnohem lepší vzduch, nebo po revoluci v roce 1989 do rodinného domu na okraj města. "Úplná devastace nastala na začátku devadesátých let, kdy do zdejších uvolněných městských bytů začali proudit další Romové -tentokrát z celé bývalé republiky. Byly tu velmi levné byty, navíc šli často za příbuznými. Romové v nich bydleli už od sedmdesátých let, ale tihle slovenští byli úplně jiní. Neuměli žít v bytech a začali je nehorázně ničit. Ostatní obyvatelé před nimi doslova prchali a nakonec se odstěhovala i část slušných Romů. A v polovině devadesátých let zavřela i hospoda Studánka," vypráví Novotný.

Tuhle éru si pamatuje dost živě, protože sem coby policista jezdil prakticky neustále. "Dá se říct, že jsme odsud ani neodjížděli. Řádili tady zloději kovů, rozebírali i střechy a často jsme ze sutin vytahovali někoho, koho zavalil propadlý strop. Byla to tehdy taková sisyfovská práce. Neustále jsme je vyháněli, a oni tady za chvíli byli znovu. I kvůli tomu je teď v ulici největší služebna městské policie ve městě. Mimochodem, v místě bývalé školky," říká Novotný.

V té době už ve zdevastovaných objektech nežil nikdo a město je chtělo zbourat. Nakonec se ale problému trochu alibisticky zbavilo. Všech osmnáct domů prodalo v roce 2004 za 400 tisíc korun česko-rakouskému podnikateli Janu Davidovi Horskému, jenž přislíbil, že zbídačelé činžáky opraví. "Před tím člověkem nás ostatní starostové varovali. Říkali, že je problémový a že jinde vlastní také naprosté ruiny. Přesto mu to město prodalo. Ve stejné době se ostatně prodávaly domy i v Předlicích, kde je pro změnu získali lichváři. Byla to taková nepěkná doba," vzpomíná Martin Krsek, který je nyní vedle svého angažmá v muzeu také ústeckým zastupitelem (PRO! Ústí).

Místo činžáků viladomy

Horský nepřekvapil, nemovitosti neopravil a vše dospělo do finále: loni ústecký magistrát rozhodl, že všechny činžovní domy od syna již zesnulého podnikatele odkoupí zpět. Dal za ně 400 tisíc korun, tedy tutéž částku, za jakou je před třinácti lety prodával. Tentokrát už ale s jasným cílem - ostudnou lokalitu, z níž mají radost pouze filmaři, srovnat se zemí. Demolice za 6,5 milionu z městské kasy má probíhat ve dvou etapách celý příští rok. Až bude území vyčištěno, měly by tu vyrůst čtyřpatrové viladomy s předzahrádkami, čítající až osmdesát bytů.

Podle Martina Krska je to velká škoda. Domy se prý bourat neměly. "Jsem z toho nešťastný, myslím si, že je to typický příklad toho, jak Ústí funguje. Místo abychom ulici vnímali jako výzvu, opravili ji a ukázali celé zemi, že si i s tak ostudnou lokalitou dokážeme poradit, radši ji zbouráme," říká. "Jako by město kapitulovalo," dodává. Podle něho se totiž blízká průmyslová zóna zvolna mění, výrobní objekty pustnou a hledají nové uplatnění. "Je šance využít tu úžasnou industriální architekturu a celou čtvrť zcela změnit. Mohla by být ještě hodnotnější než na kopci položené Klíše. Ulice Na Nivách mohla být součástí toho všeho," dodává ve chvíli, kdy za ním bagr strhává kus obvodové zdi jednoho z činžáků.

Jan Novotný snáší pohled na demolované domy mnohem lépe. "Nemám k té lokalitě nijak vřelý vztah. Když vidím, jak jdou ty domy k zemi, cítím spíš úlevu, že sem nebudeme muset stále jezdit. Vnímám to jako vítězství," tvrdí zástupce ředitele ústeckých strážníků. Obnova domů by totiž podle něho byla neúměrně drahá a město by ji nezaplatilo. I v Ústí ale existují příklady kdysi velmi zašlých staveb, jež se opravy dočkaly. Soukromý investor dokázal například vzkřísit tři dělnické domy v Konečné ulici, tedy na okraji průmyslové oblasti kousek od demolované zóny. Velmi vkusně zrekonstruovali své nemovitosti i romští vlastníci některých činžáků v Předlicích.

Ruiny zůstanou městu

Přesto je projížďka Ústím stále ještě dost depresivní podívanou. Chátrajících nebo zcela vybydlených domů jsou tam desítky a mnoho z nich by mohl stihnout stejný osud jako činžáky Na Nivách. "Všechno záleží na soukromých vlastnících. Často k tomu domu nemají vztah, nebydlí tam, mají ho jen na kšeft. Vůbec jim nevadí, že chátrá. Berou to tak, že až spadne, tak spadne. Až se to stane, přijde na řadu opět město, které se bude muset o ruiny postarat. Celé je to dost nespravedlivé," myslí si Novotný. Ten ostatně nevěří ani v brzkou proměnu průmyslové lokality na pomezí Klíše a Předlic. "Nevěřím, že by to tady bylo někdy vyhledávané. Doba, kdy tu bylo živo, je dávno pryč a už se nevrátí," uzavírá pesimisticky.