Tři kominíci ze Ztohoven vyvěsili rudé spodky nad Pražský hrad. "Nevím, kde jsou, ale nepostrádáme je. Ty trenýrky samozřejmě byly dárek," říká Petr Žílka, právník a mluvčí umělecké skupiny.
Domluvit si rozhovor na půdě Institutu kryptoanarchie s kryptoanarchistou Žílkou byl nesmysl. Tady se sice obvykle scházejí Ztohoven, ale zřejmě jen, když si vzpomenou. A tentokrát si Petr Žílka, jejich mluvčí, na rozhovor s námi nevzpomněl. Odcestoval. Proto vznikaly následující řádky v uzávěrkovém klokotu TÝDNE, po telefonu, při mezistátním hovoru, za neustálého pohybu jedné či druhé strany. Mezi pokusy pořídit rozhovor jsme mimo jiné zjistili, že kterýkoli jiný člen Ztohoven s námi místo Petra Žílky opravdu mluvit nebude. Bylo totiž devět ráno. "Normálně by asi mohl Roman Týc, ale ten vstává až tak v jednu, chodí spát v šest," vysvětlil při snaze vyjít TÝDNU vstříc Petr Žílka, který namísto schůzky s námi odjel nedopatřením do Bratislavy.
Jste rádi, že trojice Ztohoven, která vás reprezentovala na střeše Hradu, to přežila? V normálních zemích by se asi střílelo, ne?
Myslíte v Rusku?
Třeba i v Americe. Nebo si myslíte, že by někdo dokázal vylézt bez rizika zastřelení na střechu Bílého domu?
Máte pravdu, asi ne.
Kde jsou hranice rizika pro umělecké vyjádření názoru v případě skupiny Ztohoven?
Nejsem schopen mluvit za celou skupinu. Rozhodujeme se společně, do čeho jdeme, a do čeho ne, máme řadu členů se zkušenostmi z guerillových akcí. Obecně vzato záleží na poměru hodnoty celé akce versus ochoty jednotlivce riskovat. Kde je hranice, to jsme si nedefinovali, to se asi ani nedá říct.
Takže jde prostě ten, kdo se přihlásí? Tak to je?
Takhle úplně to není. Je to zkrátka skupinová akce a ti tři, kteří ji v tomto případě provedli, jsou vidět. Ale za tou akcí jsou přípravy, plánování a to děláme společně.
Nicméně to riziko - zřícení se ze střechy, zatčení nebo zastřelení, nesou prakticky právě jen ti tři.
Ano. Každý ve skupině má svoji roli, podle svého talentu a schopností. Tam nahoře byli ti tři, kteří se nebojí výšek a mají pro takové akce nejlepší předpoklady.
A vy se o ně nebojíte? Když jeden z vás - Roman Týc - vyměnil kdysi sklíčka v semaforech, šel na chvilku sedět. Ale na střeše Pražského hradu musíte nést úplně jiné riziko, nemyslíte?
Nepochybně ano.
Takže vlastně vámi vyslaní "bojovníci" riskovali život?
To nejsou bojovníci, proti nikomu nebojovali. Když je přišli zatknout, bylo to naprosto bez problémů, šli s policií na základě dohody, a ne na základě boje. Policisté na ně čekali dole pod lešením a tam je zatkli.
Kde jsou teď ty červené trenýrky?
Nechali jsme je na střeše.
Nejsou důkazní materiál?
Ne. Nevíme, kde jsou. To se musíte zeptat na Hradě. Co s nimi udělali, to nám neprozradili.
Takže vy jim dlužíte vlajku, oni vám trenky?
My standartu nemáme, takže ji těžko můžeme někomu dlužit...
Nicméně ji postrádají. A vy tedy postrádáte trenýrky?
Nepostrádáme. Ty trenýrky samozřejmě byly dárek.
CELÝ ROZHOVOR A DALŠÍ TEXTY KE KAUZE ZTOHOVEN ČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V ÚTERÝ 29. ZÁŘÍ 2015.
