Nakladatelství Academia bylo loni pohotové: krátce předtím, než do českých kin vstoupil film Anthropoid, objevila se na knižním trhu místopisná příručka téhož jména. Tak se to teď dělá. Nejnověji v případě filmu Masaryk, poněkud nezodpovědně si pohrávajícího s historickými fakty, přihodilo se to však už mnohým dalším snímkům. Filmový a knižní průmysl se naučily spolupracovat. Ale zpátky k Anthropoidu. Tu obrazovou kapesní pomůcku napsali Pavel Šmejkal a Jiří Padevět. O ní tady už v květnu 2016 byla řeč, leč z komparativních důvodů je třeba po ní sáhnout ještě jednou.
Knížka je to zvláštní. Nikde žádná předmluva, žádný doslov, žádné rejstříky. I ediční poznámku tady hledáme marně. Značka © před jmény uvedených pánů na str. 4 říká, že všechno, co následuje, je jejich dílem. A pak už to běží: za kapitolou Od seskoku do Prahy následuje Praha do 27. 5. 1942, po ní Akce, útěk, krypta, pak Rodné domky a nakonec Jména popravených. Stránky plné jmen, dat a hlavně "anonymních" fotografií. Snímků archivních, samozřejmě, a vedle nich barevných či jemně tónovaných obrázků, pořízených na popisovaných místech v současnosti. Kdo je pořídil, se nedočteme. Šmejkal? Padevět? Oba?
Když na podzim přišlo Nakladatelství Academia s mohutnou knihou Pavla Šmejkala Protektorátem po stopách parašutistů / Vojáci - odbojáři - památníky (1127 str.), vydanou v téže edici Průvodce (ve větším formátu a v pevné vazbě), tedy i v téže grafické úpravě Robina Brichty, čtenář užasl. Výše připomenutý paperback vypadá ve srovnání s touto bichlí jako propagační ukázka, vzorek, ochutnávka. Avšak toto už je práce, jak má být, se jmény dvou recenzentů, s Poznámkou na úvod a se závěrečným Seznamem zkratek, Poděkováním, Prameny a literaturou, Zdroji fotografií, Jmenným rejstříkem, Místním rejstříkem, Věcným rejstříkem.
Toto Šmejkalovo opus magnum potvrzuje, že Anthropoid tvořil jen jakýsi můstek mezi tím, co bylo napsáno a vydáno, co čtenáři už znali (Jiří Padevět: Průvodce protektorátní Prahou, 2013), a tím, co už taky bylo napsáno, avšak dosud nebylo vydáno, co tudíž veřejnost znát nemohla (Protektorátem po stopách parašutistů). Patrné je to jak na fotografiích (využily se staré, což o to, kde taky pořád brát nějaké neznámé, zrecyklovaly se však i ty nové, v Anthropoidu neoznačené, zde vesměs "AA - Archiv autora"), tak na textech. Mimochodem, každá z těch tří knih, ač se tematicky překrývají, má jiného odpovědného redaktora. Proč?
V Anthropoidu čteme: "V prosinci 1943 uspořádala manželka protektora Wilhelma Fricka Margarette Fricková vánoční besídku pro děti zaměstnanců Kanceláře státního prezidenta a hospodářské správy Pražského hradu. Mezi hosty byl i podporovatel parašutistů František Šafařík s dcerou Boženou Šafaříkovou, tehdy třináctiletou. Rodina Františka Šafaříka byla jedna z mála, které unikly vyvražďování podporovatelů parašutistů a jejich rodin." U toho faksimile soupisu účastníků setkání a popisek ("Seznam hostů vánoční besídky v roce 1943; mezi pozvanými zaměstnanci byl i František Šafařík, podporovatel parašutistů"). Takto do slova a do písmene (!) a s týmž obrázkem to všechno stojí i v Padevětově Průvodci protektorátní Prahou. Jedno zboží prodané bez upozornění dvakrát.
Pan Padevět bral z vydaného, pan Šmejkal z chystaného. Experiment? A proč vlastně? Anthropoid: "V budově obecné školy chlapecké ve Vršovicích působil Jan Zelenka-Hajský. Tato skutečnost je na fasádě od června roku 1946 připomenuta pamětní deskou." To zase prodal dvakrát pan Šmejkal. Viz Protektorátem po stopách parašutistů: "V budově obecné školy chlapecké ve Vršovicích působil Jan Zelenka-Hajský, jeden z hlavních představitelů protinacistického odboje. Tato skutečnost je na fasádě od června roku 1946 připomenuta pamětní deskou." Míní se tím, že v budově, jež dodnes stojí, byla tehdy umístěna obecná škola chlapecká, na níž Zelenka-Hajský učil - neobratné vyjadřování má odpovědný redaktor napravovat, ne tolerovat.
Pan Šmejkal čtenářům prozradil nejen křestní jména své manželky a dětí, nýbrž i svůj vztah k panu Padevětovi: "Dovolte mi však zvláště zmínit (...) mého přítele Jiřího Padevěta, ředitele Nakladatelství Academia, který mě v tom dobrém smyslu slova doslova donutil konečně sednout k počítači a dát knize definitivní podobu." Dovolíme, co by ne. A snad se ani nebudeme ptát, kdo koho k čemu donutil ("v dobrém smyslu slova doslova") v případě onoho letního paperbacku. Nemusíme přece vědět všechno.
