Lustrační zákon je v suchu. Počet jeho odpůrců (tedy těch, kteří měli cukání hlasovat pro návrh KSČM na likvidaci zákona) od minulého týdne klesal geometrickou řadou. A začalo se v klidu hovořit o novele, s níž by se spokojili i lidovci a nedali Sobotkově vládě spánembohem. Generálům minulých válek (bojovníkům proti starému režimu po pětadvaceti letech) zůstane i novelizací v rukou ideologický klacek, Česko se však aspoň zbaví právního barbarství. Zákon teď ničím jiným není.
Právě proto jsem zde v pondělí charakterizoval tuto normu - tohle lustrační sebeukájení polistopadových elit - jako "v postkomunistických zemích zcela unikátní". Ukázalo se vzápětí, jak je pro establishment tato ideologická masturbace životně důležitá. Na web hned nastoupili jeho hluční pěšáci a přímo jej - lze-li to tak říci - ohlušili svým povykem.
Obsah jejich litanií - očištěných od vulgarit a obvinění ze spolupráce s StB, KGB, Lidovými milicemi a Mossadem - by se dal shrnout do tří bodů: 1. Náš lustrační zákon není žádné unikum, protože v celém bývalém východním bloku byly podobné zákony přijaty. 2. Příkladem budiž Spolková republika Německo, která za účelem očištění přivtělené NDR přijala lustrační zákon mnohem přísnější. Ergo: 3. Hekrdla zase lže. A svoboda by tudíž měla být ubráněna tím, že bude umlčen, propuštěn, rozpuštěn a vypuštěn, potažmo zastřelen na útěku do KLDR či na Kubu. Tolik anonymní hlídači demokracie, kteří potvrdili, jak si tu demokracii a svobodu vlastně představují.
Kolektivní vina
1. Náš lustrační zákon je v postkomunistických zemích jediný, jemuž pro vyloučení občana z celé řady postů a zaměstnání stačí pouhý zápis do evidence tajných služeb, nikoli faktická spolupráce. V tomto směru je unikátní. Všude jinde - včetně Německa či Polska - musí být napřed tato spolupráce zřejmá a prokazatelná i jinak, než jen jedním řádkem na estébáckém cáru papíru (a v některých zemích - například na Litvě - se týká jen zaměstnanců bezpečnostních mocenských aparatur, nikoli spolupracovníků). A právě toto - pouhé vepsání do registru svazků coby důkaz - má být v českém zákoně zrušeno. Neboť i lidovci pokládají "evidenční" zvěrstvo za - nespravedlivé!
2. Ano, v Německu byl okruh funkcí stanoven velmi široce (a v tomto smyslu platí zákon "přísný"). Ale Němci měli co do činění s molochem východoněmecké Stasi, za níž v mnoha oblastech pokulhávala i sovětská KGB (o naší StB ani nemluvě).
A dál: český výčet zakázaných zaměstnání se tomu německému svou přísností blíží. "Odhalení" (evidovaní) Češi nesmějí pracovat ve státní správě a sedět v akciových společnostech většinově vlastněných státem. Nesmějí působit ve vývoji, výrobě, servisu, transportu, nákupu, prodeji, půjčování, uschovávání, znehodnocování a ničení zbraní, střeliva a výbušnin. Nesmějí provozovat střelnice, provádět pyrotechnický průzkum či demolice, odpalovat ohňostroje (!), učit střelbu a sloužit jako soukromí detektivové. Ani hlídat s pejskem pitomou fabriku nesmějí. Zákon je tvrdý, ale je to zákon...
A konečně: Němci - opakuji - na rozdíl od Čechů svůj lustrační zákon neznehodnotili kolektivní vinou a neopomněli jej individualizovat. Příklad: premiér Braniborska (2002-2005) Manfred Stolpe nikdy nepopíral, že měl se Stasi styky. Konstatoval však, že těmito styky nikomu neškodil, ale právě naopak: jako představitel protestantské církve jich využíval "v zájmu pozitivních hodnot". A protože v Německu nikdo nemusí prokazovat nevinu, ale jiní mu musí prokázat vinu (jak je to obvyklé v civilizovaných, nebarbarských zemích), Němci jeho vysvětlení vzali. A po "aféře Stolpe" tam dneska neštěkne pes.
3. V životě jsem nelhal.
