Němci se nevzdali. Byla to jatka

Plukovníku Aloisi Dubcovi se oči zalily slzami. Dostal řád Bílého lva od prezidenta Miloše Zemana. On, obyčejný pěšák. Nemohl to pochopit. Jeho příběh je ale opravdu výjimečný. Protektorátní voják, italský partyzán, letec v RAF, dělník v kamenolomu, emigrant ve Švýcarsku.

Kdybyste měl sám hodnotit svůj život, za co byste si vyznamenání zasloužil nejvíce?

Za tři měsíce v roce 1944, kdy jsem v italských horách bojoval po boku partyzánů. To bylo opravdu kruté. Každý den jsme zápasili o holý život. Víte ale, na co jsem na Pražském hradě myslel? Vedle mě seděla dcera generála Karla Kuttelwaschera, nočního stíhače, leteckého esa bitvy o Británii. On dostal stejné ocenění jako já. Až teď! Stejně tak air commodore (letecký maršál, pozn. red.) Karel Janoušek. Teprve teď! Ve stejný den jsem řád dostal i já, takový pěšák!

Možná prezident neocenil jen vaši vojenskou kariéru, ale i neobyčejný životní příběh. Můžeme si ho teď projít od začátku? Bylo vám šestnáct let, když celé naše území obsadili nacisté. Jak jste prožíval začátek okupace?

Žil jsem na Valašsku a měl jsem tu čest, že mým učitelem v obecné škole ve Vlachově Lhotě byl kapitán v záloze Stanislav Janeček. Byl vedoucím odbojové organizace Obrany národa v našem kraji. Za protektorátu pomáhal vojákům přejít na Slovensko a dál do zahraničí. Kamarádil jsem se s ním a jednou jsem se ho zeptal, jestli bych s těmi chlapci nemohl utéct. On mi řekl, že mě bude potřebovat tady. Můj o jedenáct let starší bratr, který byl u četnictva, mu pomáhal, ale já jsem to nestihl. Gestapo kapitána Janečka chytilo, mučilo a v roce 1941 ho popravilo v Brně, aniž by prozradil své spolupracovníky.

Vy jste se v těch letech vydal jiným směrem a narukoval jste do vládního vojska. Jak vás napadalo dát se k české protektorátní armádě, která de facto sloužila Němcům?

Znovu u toho byl bratr. V roce 1941 jsem měl jako osmnáctiletý nastoupit k totálnímu nasazení do Říše. Kladl mi na srdce, že nesmím dopustit, abych dřel na nacisty. Poradil mi, ať narukuji k vládnímu vojsku. Bylo to dobré rozhodnutí. U své roty v Týnu nad Vltavou jsem se potkal s legionáři. Pro města, kde mělo posádku vládní vojsko, jsme znamenali naději. Poskytovali jsme pomoc obyvatelstvu při povodních, polomech nebo při žních. Hlídali jsme železniční tratě. V té době nebyl ani jeden útok na dráhu. Naše velení spolupracovalo s odbojem. Až když nás odveleli do Itálie, začali partyzáni vyhazovat koleje do vzduchu. Naším vrchním velitelem byl prezident Emil Hácha. Pražský hrad a Lány nikdy nehlídali Němci, ale vládní vojáci. Na naší uniformě nebyl německý ani knoflík.

 Na prezidenta Háchu nedáte dopustit?

To je jasné. Srovnejte ho s Klementem Gottwaldem. Hácha nepodepsal ani jeden rozsudek smrti, zatímco Gottwald jich má na svědomí přes dvě stě. Dnes už se na Háchu pohlíží lépe než po válce. Byl to křesťan. Když nepomohl, alespoň neublížil.

* Jak vypadalo soužití vládních vojáků s wehrmachtem?

* Jak se dostal k partyzánům?

* Připadal si po komunistickém puči jako v blázinci?

ODPOVĚDI NA TYTO A DALŠÍ OTÁZKY SI PŘEČTETE V NEJNOVĚJŠÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 7. LISTOPADU 2016.