"Otce ubilo gestapo. Pomáhal parašutistům z Baria"

Před šedesáti pěti lety se na území tehdejšího protektorátu snesli tři českoslovenští parašutisté ze skupiny Barium. Jedna z nejúspěšnějších skupin unikala gestapu dlouhých devět měsíců. Němci vojáky z Anglie dostihli na statku v osadě Polsko u Žamberka. On-line deník TÝDEN.CZ přináší rozhovor s ženou, jejíž rodina výsadku pomáhala. Vachkovi za to zaplatili vysokou cenu.

PODROBNOU HISTORII SKUPINY BARIUM NAJDETE ZDE

Otec Věry Nývltové, železničář Václav Vachek, výsadkáře z Anglie ukrýval.

Jak výsadkářům pomáhal váš otec?
Otec byl v kontaktu se dvěma z nich. S radistou Josefem Žižkou a velitelem skupiny Josefem Šanderou. Dokonce byl nejbližším spolupracovníkem velitele. Otec se o výsadkáře staral a ukrýval je. Jako strojmistr na dráze si je vodil domů navlečené v nádražáckých uniformách. Sousedům říkal, že je učí na strojvůdce. Krátce po seskoku však třetí z výsadkářů Tomáš Býček, najal Gustava Žida z Jaroměře, aby skupině pomohl. Ten je ale za 300 marek udal.

Jaké to mělo následky?
Začalo zatýkání. 3.října 1944 si přišli do vlakové depa pro mého otce. Tři dny ho tloukli. Šíleným způsobem. A když už se na to nemohli dívat ani sami gestapáci z Hradce, povolali tři boxery. Otec byl v otřesném stavu. Gestapo ale dalo doktorovi příkaz, aby otci píchnul injekci. Chtěli ho oživit, aby z něj vytloukli místo úkrytu parašutistů. On ale nic neřekl a zachránil život mnoha lidí. Pátého října 1944 nakonec zemřel.

Doplatil na udání i někdo další z vaší rodiny?
Ve stejný den jako otce zatkli také maminku. Čeští dozorci jí poradili, ať dělá ženu v domácnosti, která nic nevěděla. Němci ji pak věznili a čekali, až zatknou parašutisty. Doufali, že ji tak usvědčí. Bratra, kterému bylo třináct, používali jako volavku. Kohokoliv, kdo k němu přišel s jídlem, zatkli. Němci od začátku počítali s tím, že mámu zastřelí. Mně proto dali k šéfovi hradeckého gestapa, který neměl děti. V plánu bylo, že mne adoptuje. Tehdy mně bylo pět.

Jak se to vyvíjelo dál?
Úkryt parašutistů objevilo gestapo 16. ledna 1945. Bylo to na statku u Žabků, a to v osadě Polsko u Žamberka. Velitel Josef Šandera si prostřelil hlavu. Ovšem tak nešťastně, že přežil. Operovali ho v hradecké nemocnici a když přišel k sobě, začali jej vyslýchat. On řekl, že promluví. Pouze ale pod podmínkou, že uvidí naši rodinu živou. Nevěřil totiž, že nás Němci nechali žít.

Potkali jste se s Josefem Šanderou?
Ano. Mámu pustili z vězení. Bylo to myslím 3. března 1945. Dobře si na to pamatuju. Šli jsme Lipkami, společně s bráchou a s mámou. A máma říká bráchovi: No jestli ho ta holka pozná, tak nás zabijou. A mně bylo teprve pět. To víte, že jsem se strašně lekla a měla strach o mámu. Dva gestapáci nás pak přivedli k Šanderovi do pokoje. A on musel říct: Věruško, pamatuješ si na mně? Jak jsem ti nosil čokoládky? A já byla ticho. Máma chvíli čekala. Pak řekla: Už té komedie bylo dost. Sami vidíte, že ho dcera nezná a já taky ne. No a tak nás pustili... Potom, co jsme odešli si ale Šandera úmyslně infikoval ránu. A pak umřel na zánět mozkových blan.

To co jste zažila, se vám někdy vracelo?
Pro mě to byl strašný zážitek. Měla jsem noční můry, než jsem dospěla. Bylo to šílené.

Jak jste to snášela v pozdějším věku?
Jako mladá jsem o tom doma stále slyšela. Tak to na mně působilo. Pak jsem se ale zamilovala a měla jiné zájmy. Tak se to moc nevracelo. Čím jsem ale starší, tím je to horší. Kdybych dostala ty lidi do ruky, co mučili tátu, tak mi věřte, že bych byla schopná, vylít jim vitriol do ksichtu. Opravdu jo. Třeba ten jeden, co tátu mučil, byl šest let v ruském zajetí. Kolem roku 1968, ale dělal v Praze zubaře. Bráchovi jsem říkala: Koupím kyselinu, zazvoním u něj. Já to nemůžu vydržet. On ale říkal, ať to nedělám. Že mně kvůli němu jenom zavřou. Dnes mám pocit viny, že jsem tátu nepomstila. Aspoň jim jednu vrazit, kdyby to šlo.

Foto: Jiří Máslo