Přes rok už trvá v Brně přetahovaná o osmiletou Abigail a o tři roky starší Kristýnu Velických. Své k tomu řekl už kdekdo: úředníci, soudci, ústav pro ohrožené děti, ombudsman. Jen hlas dětí, které by rády ovlivnily svůj osud, je slyšet nejméně.
Ta scéna je příznačná pro celý příběh rodiny Velických. „My chceme zpátky jen Abigail, Kristýnu ať si klidně nechají. Lže a pomlouvá nás," prohodí matka obou dívek v pavlačovém bytě nedaleko brněnského centra. „Ale ne," uzemní ji dominantní manžel, „Pán všechno srovná." Pánem je míněn Ježíš Kristus.
V mediálně sledovaném případu totiž nejde jen o dilema, zda mají děti vyrůstat v dosti svérázné rodině, anebo radši bez rodičů v azylovém domě. Do jejich osudů výrazně promlouvá i otcova fundamentalistická víra.
Celý rozhovor s otcem: Pán nás povede, věří Stanislav Velický
Zneužíval, nebo přikrýval?
Poprvé se úřady o rozporech v rodině Velických dověděly před rokem. Na to, že něco není v pořádku, upozornila sama matka. Přišla s nařčením, že její manžel děti sexuálně zneužívá. „Viděla jsem Standu stát u postele, měla jsem o děti strach," líčí Monika Velická zpětně, proč do azylového domu přivedla všechny své čtyři děti. Do případu vstoupila policie, která začala šetřit, zda otec děti také netýral.
Po měsících policisté kauzu uzavřeli bez jednoznačného závěru: děti jsou nadměrně bity, ale týrání se neprokázalo. Mezitím si manželé Veličtí za zavřenými dveřmi vše vyříkali. „Manžel mi řekl, že holky jenom přikrýval. A já mu věřím," uvádí žena. Muž spokojeně přikyvuje: „Manželka v mládí hodně vytrpěla a měla o děti strach. Odpustil jsem jí."
Zdálo by se, že po urovnání manželské rozepře se děti mohly v klidu vrátit domů. Soud skutečně poslal všechny čtyři k rodičům, jenomže zpátky putovali jen Petr a Benjamín. Dívky se vzbouřily a pracovnice azylového domu Klokánek, známého už z kauzy Kuřim, je začaly bránit.
„Bylo zjevné, že návrat domů by jim uškodil. Přestaly jíst i komunikovat," popisuje Ditta Pokorná, vedoucí Klokánku. Proto jim soud umožnil v ústavu zůstat. Ovšem jen dočasně. Když měla v minulých dnech dočasnost vypršet, starší Kristýna utekla.
Pán to tak nenechá
V tu chvíli skončila skrytá tahanice a obě strany přešly do halasného útoku. Dívky se objevily v hlavních televizních zprávách, svou verzi příběhu v médiích představil i jejich otec. „Holky jsou zmanipulované, navedli je lidé z Klokánku. Ale Pán to tak nenechá," přesvědčuje o své pravdě Stanislav Velický.
Kuchyni a jediný pokoj s ním sdílí nejen manželka se syny, nýbrž i pes Žaneta, želva, králík, morčata, křečci a andulka. To vše v těžko popsatelné změti odložených oděvů, jídla a dětských hraček. A mezi tím vším ilustrované Bible pro děti. Velický totiž patří k místní církvi, kterou není možné najít v žádném oficiálním seznamu - „Pánova obnova", zní jeden z názvů pro náboženské hnutí, k němuž se otec dívek hlásí a v němž má v Brně hlavní slovo.
„Nejde o nebezpečnou sektu. Jen prostě doslovně interpretují bibli a mají černobílé vidění světa," přibližuje Zdeněk Vojtíšek, který se zabývá studiem sekt. „Děti vychovávají velmi přísně, kladou důraz na poslušnost a neochvějnou víru."
A právě nejstarší dcera nenaplňovala otcovy představy, které si dle svědectví dívek vynucoval i násilím. Kristýna musela být dokonce jednou po výprasku ošetřena v nemocnici. „Své děti miluji boží láskou. Když je trestám, je to z lásky," hájí se Velický.
Bití se nevyhnuly ani ostatní děti. Právě nepřiměřené fyzické tresty a magické prvky ve výchově, třeba strašení peklem, jsou důvodem, proč by se podle zaměstnanců Klokánku děti neměly do rodiny vracet. „Já už teď děti trestám minimálně. A to se kluci vrátili z Klokánku hodně zvlčilí," dušuje se otec.
Do ústavu dál posílá dopisy, ve kterých ujišťuje dcery o své lásce. „Chci, abyste se vrátily domů, abychom všichni žili podle boží vůle a boží slávy životem, který chce pro nás Pán Ježíš, který je naším životem a vším," píše Velický.
Dvě strany, dvě pravdy
Ústav se může opřít o posudek soudního znalce, který návrat dětí nedoporučuje. „Emoční atmosféra v rodině vede ke strádání dětí, k neurotickým projevům, úzkostem a depresím," odůvodňuje své stanovisko. Pracovníci ústavu mají s otcem své zkušenosti.
„Projevuje se jako fanatik. Dětem zakazuje, aby i u nás navštěvovaly zájmové kroužky. Posílal nám esemesky a maily, v nichž nám hrozil zatracením," vykresluje Velického Pokorná. Je přesvědčena, že ani matka není schopna se o děti dobře postarat. Je totiž v invalidním důchodu a podle zprávy psychologa z dětského krizového centra trpí halucinacemi.
Krize kolem sester Velických probrala z letargie všechny instituce, které se právy dětí zabývají. Ve spleti hlasů se však dlouho ztrácel ten nejpodstatnější: hlas dětí. O tom, že je představa návratu k rodičům frustruje, soud věděl. Přesto jim návrat naordinoval, což starší dívku dohnalo k útěku. Až tím, že na sebe upozornila, návrat do rodiny alespoň odložila.
O dalším osudu sester Velických ale stále není rozhodnuto. „Holky trpí nejistotou, bojí se, že je soud nevyslyší," popisuje Pokorná. Je to možné, na hlas dětí české soudy příliš neslyší. „Nikde jinde v EU není názor dětí tak opomíjen jako u nás," potvrzuje Marie Vodičková z Fondu ohrožených dětí. Nelíbí se jí také, že na vrchních soudech, které o osudu dětí vynášejí konečný verdikt, nefungují zvláštní senáty složené z odborníků na dětskou problematiku.
Další osud Kristýny a Abigail závisí na tom, zda soudce jejich protesty bude posuzovat jako pubertální revoltu proti rodičům, nebo otočí justičním kormidlem a vezme svědectví dětí vážně. Rozhodování by měly soudu ulehčit psychologické posudky obou rodičů, které v nejbližší době vypracuje soudní znalec. „Věřím, že ty soudu otevřou oči," doufá vedoucí Klokánku.
Foto: Robert Zlatohlávek
