Nová kniha exprezidenta
Klaus: Demokracii škodí umělci a zbabělost politiků

Nepřátelství místo ideologie, silné levičáctví, tlak moderních ideologií, přílišná moc kulturního establishmentu, úpadek národního státu nebo diktát Bruselu - to jsou fenomény, které poškozují českou demokracii čtvrtstoletí po pádu komunistického režimu. Exprezident Václav Klaus ve své nové knížce Chtěli jsme víc než supermarkety analyzuje vývoj režimu od 17. listopadu do současnosti. Knížku k 25.výročí sametové revoluce křtí zítra a on-line deník TÝDEN.CZ má text k dispozici už nyní.

Klausova kniha zkoumá polistopadový vývoj z několika hledisek, jedním z nich je i kapitola zamýšlející se nad stavem české demokracie. Co jí podle bývalého prezidenta škodí?

Ideové rozpory a střety jsou sice neoddělitelnou součástí a průvodním znakem jakéhokoli demokratického systému, píše Klaus, ale v českém případě se zvrhly pouze v osobní spory a nepřátelství politiků napříč spektrem. "Politické strany a jejich představitelé se za své ideologie pravděpodobně více méně stydí, a proto je veřejně radši ani neprezentují," poznamenává s tím, že to vede ke vzniku "nových, údajně či zdánlivě nepolitických stran, vlastně de facto nestran", což bylo patrné už po listopadu 1989. "Význam seskupení jako jsou ANO, Úsvit, TOP 09 - je dokonalým důkazem prohry politického stranictví. To náš politický systém nejen kazí, ale přímo ohrožuje," varuje bývalý prezident.

Druhý českou demokracii ohrožující fenomén je podle Klause "ničím nenarušovaná síla levičáctví" vedle postupného vypařování pravice. Vznikl tak nevyvážený nefunkční systém. "Na jednoduché dětské houpačce se také - je-li zatížena jen jedna strana - nedá houpat," konstatuje v knížce exprezident. Další likvidační faktor je i "tlak moderních ideologií, které přicházejí z Evropy, USA a západního světa vůbec". Klaus kritizuje, že kladou důraz na globální aspekty, ačkoliv drtivá většina problémů je lokální. Nejnebezpečnější jsou environmentalismus a opuštění konceptu národního státu.

 Nezapomínejme na národ

"Obhajoba národního státu je obhajobou demokracie, kterou současný svět zásadním způsobem narušuje," tvrdí Klaus a podotýká, že demokracie a demokratická politika nikdy nevznikly v kontinentálních říších či impériích. Kritizuje českou laxnost k národním symbolům, jako je například vyvěšování české vlajky při národních svátcích. Česká kritika evropské integrace podle něj nemá žádnou alternativu, která by čelila Bruselu, například na rozdíl od Maďarska, byť současné postoje maďarského premiéra Viktora Orbána Klaus nesdílí. Oslabování národních států je podle jeho slov celosvětově nesporný fenomén, i když mimo Evropu mnohém slabší. 

V této souvislosti kritizuje ideu sdílené suverenity v rámci EU. "Demotivuje politiky jednotlivých členských zemí, odrazuje je od toho, aby cokoli vážného, cílevědomého a systematického dělali. Dobře vědí, že jsou v drtivé většině případů při jednání různých institucí EU stejně přehlasováni. To má na vnitřní politiku každé země fungující v tomto systému sdílené suverenity ničivý dopad," píše Klaus s tím, že v českém případě tuto slabost umocňuje rozhádanost české politické elity, která se není na rozdíl například od polské schopná shodnout na společném zájmu a raději skloní hlavu.

Nebezpeční umělci

Dalšího škůdce české demokracie vidí exprezident i v nebývalé moci kulturního establišmentu, která má podle něj kořeny už v národním obrození. "Při seškrtání nejrůznějších státních dotací nastal už v lednu 1990 ostrý spor nikoli se zaměstnanci hutí a dolů či se zemědělci, ale s představiteli kultury, zejména filmu. Ti měli vždy dobrý přístup k médiím, což horníci a traktoristé neměli. Již tehdy vznikl můj osobní konflikt s filmaři, kteří se tehdy postavili do čela - jako byli Krejčík, Menzel, Chytilová, jakkoli jsem si jejich filmů - jako celoživotní návštěvník filmových klubů - vážil," vzpomíná Klaus a kritizuje jejich pokusy ovlivňovat politiku z pozice nevolené elity. "I to kazí náš politický systém," podotýká.

Konstatuje, že v Česku máme parlamentní demokracii, pluralistický systém politických stran, ale je otázka, kdo vládne. "V současnosti nepřesvědčivě vládne nepřesvědčivá ČSSD (se svými velmi necharismatickými lídry), vládne Babiš svým berlusconiovským stylem, vládnou údajní bojovníci s korupcí, vládne špička bezpečnostního aparátu a samozřejmě vládne i prezident, kterého rozpad standardního vládnutí až zas tak moc netrápí, protože to posiluje jeho pozici. Nejsem si jist, zda se toto všechno dá jednoduše a přehledně shrnout a nalézt pro to výstižný název (či nálepku)," uvažuje Klaus s tím, že je otázkou, zda Česko je nebo není zemí ovládanou oligarchy, ač on osobně s tím nesouhlasí.

Zrádný havlismus

Klaus kromě analýzy české demokracie popisuje i vývoj politického, ekonomického a zahraničněpolitického vývoje Česka za posledních 25 let. Trvá na tom, že před čtvrtstoletím nastoupená cesta byla správná, i když odmítá řeči o revoluci nebo na druhou stranu konspirační teorie o pádu komunistického režimu. "Komunismus padl sám, svou vlastní, nic pozitivního nepřinášející tíhou, svou vlastní slabostí a nefunkčností, padl tím, že už ho nikdo ani nehájil, že už v něj skoro nikdo nevěřil," konstatuje s tím, že změna proběhla klidně, bez násilí a bez vnějšího vlivu.

"Různé dílčí prohry a nezdary, které nevyhnutelně doprovázejí každou takovou složitou společenskou změnu, nedávají právo dnešním Babišům, Dienstbierům, Janečkům a dalším podobným paušálním kritikům tehdejší doby, aby tento náš úspěch, úspěch milionů lidí žijících v České republice, znevažovali," hájí polistopadovou dobu Klaus a připomíná kritikům, že svůj vliv, postavení a bohatství dosáhli právě díky tehdy započatým procesům.

Připouští, že pohled na budoucnost byl v té době různý. "Stačí vyslovit jména tří dosavadních českých prezidentů - Havel, Klaus, Zeman - aby bylo více než jasné, jak velké názorové rozdíly tehdy existovaly a existují dodnes," poznamenává Klaus s tím, že ne všechny byly schopné své vize pozitivně deklarovat. "Havlismus, ve svém také převážně negativním charakteru, politickou programovou alternativu vytvořit schopen nebyl. Chtěl kázat, poučovat, nechat se oslavovat. Byl schopen bourat, nikoli tvořit," vymezuje se exprezident s tím, že tento postoj později vedl antiliberální doktríně, ke které se podle něj hlásí například Strana zelených.

"Ve srovnání se situací před 25 lety (tento text píšu v srpnu a září 2014) žijeme v úplně jiné, daleko lepší zemi a popírat to by bylo svévolným a zcela nepravdivým hodnocením dnešní reality života v České republice. Nevidět to je nemožné a znovu uvádět příklady a argumenty je zbytečné," píše v závěru a vyzývá k oslavě 17. listopadu, obhajobě jeho dědictví i jeho kritickém zhodnocení.