Ústav pro studium totalitních režimů bude od pondělí mít už zase nového šéfa. Čtvrtým ředitelem ve dvouleté historii ústavu se stal Daniel Herman. Bývalý katolický kněz a vedoucí kanceláře neúspěšného kandidáta na prezidenta Jana Švejnara chce zklidnit rozhádanou atmosféru na pracovišti a snížit jeho náklady.
Během výběrového řízení komisi přiznal, že jako kněz za minulého režimu podepsal slib věrnosti republice - takzvaný státní souhlas. "Byla to hranice, která se dotýkala mantinelů mého svědomí," přiznává v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ.
Co bude vaší prioritou v čele ústavu?
V prvé řadě jeho stabilizace, proto se chci co nejrychleji seznámit se situací uvnitř. V pondělí dostanu veškeré záležitosti, které vyžadují urychlené řešení, a na základě analýz pak rozhodnu o prioritách. Jedna z nich ale zcela jistě bude ekonomická stabilizace letošního rozpočtu a příprava rozpočtu na příští rok.
Ústav dostane příští rok o 17 milionů korun méně než letos. Kde budete šetřit?
Určité možnosti finančních rezerv vidím v množství budov, které ústav a archiv v současné době obhospodařují. Takže se rýsují určité možnosti centralizace některých pracovišť. Tímto směrem bychom měli jít.
PSALI JSME: Šéfem protitotalitního ústavu je bývalý kněz Herman
Jak velké úspory by centralizace mohla přinést?
V tuto chvíli ještě nechci být konkrétní a uvádět nějaká čísla. Ale nemám strach z toho, že by se nám to nepovedlo. Ty rezervy tu skutečně jsou.
Vy jste pro digitalizaci archivu bezpečnostních složek, což je velice diskutovaná záležitost. Jaký je váš argument pro zpřístupnění archivu široké veřejnosti?
Dělá se to i v jiných archivech a existují příklady velice zdárných digitalizací archivů, není to něco výjimečného. A právě ty archivy, které se týkají naší nedávné minulosti, mají svůj význam, aby se o nich veřejnost dozvěděla. Je třeba to zapojit do edukačního procesu, abychom se poučili a do budoucna se podobným věcem vyvarovali.
Ve váš prospěch ve volbě hrály podle radního Patrika Bendy i zkušenosti vaše a vaší rodiny s totalitními režimy. Čím si vaše rodina prošla?
Pocházím z částečně židovské rodiny, a tak řada mých blízkých příbuzných - strýcové, tety, dědeček, jeho bratři - zahynula ve druhé světové válce. Příběh mé tety Hany Bradyové byl literárně, divadelně i filmově zpracován. Kniha se v českém překladu jmenuje Hanin kufřík. Je to neuvěřitelný příběh dívenky, která byla jedním z jeden a půl milionu dětí, které zahynuly v plynové komoře v Osvětimi. Moje babička zase prošla terezínským koncentračním táborem a strýc mé babičky a celá jeho rodina byla v Petrohradě vyvražděna bolševiky. Můj prastrýc byl jeden z mála, kterému se v padesátých letech podařilo uprchnout z vězení v Borech až do Spojených států. Naše rodina byla po roce ´48 označena za buržoazní a moje maminka byla i s babičkou vyhozena z bytu a nesměla kvůli svému původu studovat.
ČTĚTE TAKÉ: Archiv bezpečnostních složek zná kandidáty na ředitele
Jak se režim podepsal na vás?
Byl jsem vyšetřován StB pro údajnou spolupráci se sionisty a tzv. západoněmeckými revanšisty, což byli moji příbuzní. A když mě obvinili z toho, že v pohraničí zakládám mrtvé schránky, mířili na mě při vyšetřování samopalem.
Jako duchovní jste musel podepsat souhlas s režimem, se kterým jste nesouhlasil. Jak jste si to vnitřně obhájil?
Komunistický režim mi byl velmi proti mysli a právě to byl jeden z hlavních motivů, proč jsem se rozhodl vstoupit do církve. Spatřoval jsem v tom prostor svobody, jinakosti a alternativy proti tomu, co zde tehdy vládlo. Aby duchovní mohl vykonávat své poslání, musel obdržet státní souhlas a k tomu potřeboval podepsat slib věrnosti republice, kde slíbil, že nikdy nebude provozovat takzvanou podvratnou činnost. Pro mě to tehdy byl problém podepsat, ale vrchní duchovní mi vysvětlili, že bez toho nebudu moci působit tak, jak jsem chtěl, a že je to jen cár papíru podepsaný pod nátlakem, že tedy svědomí nezavazuje. Byla to hranice, která se dotýkala mantinelů mého svědomí. Ale řekl jsem si, že nemá smysl se proti tomu stavět a zavřít si tak cestu k působení v církevní oblasti, což bylo mnohem efektivnější, a tak to vnímám dodneška.
Jak byste reagoval na případnou výtku, že jako ředitel historického ústavu nejste historik?
Domnívám se, že úkolem člověka, který stojí v čele takovéto instituce, není to, aby on sám prováděl vědecký výzkum a badatelskou činnost. Naopak on by měl zajišťovat, aby ti odborníci pod ním mohli odbornou činnost vykonávat. Historie ale pro mě samozřejmě není neznámým pojmem, protože značnou část teologického studia představovalo právě studium historie.
Proč jste před pěti lety požádal o laicizaci (zbavení kněžských pravomocí)?
Jak už jsem říkal, do kněžského stavu jsem vstoupil proto, že jsem to vnímal jako efektivní platformu pro odpor vůči režimu. Po pádu režimu jsem zjistil, že svobodná společnost nabízí celou škálu možností, že se zde nabízejí aktivity, které mi jsou bližší než vlastní duchovenská služba. A měl jsem i osobní důvody. Nesdílel jsem všechny úhly pohledu oficiální církevní nauky na určité otázky osobního života.
Na které?
Například otázka celibátu, i když to nebyl jediný důvod, ale rozhodně patřil do celé té mozaiky rozhodování. Usoudil jsem, že moje přesvědčení neodpovídá úplně přesně tomu, co hlásá církevní učení, a že by bylo férovější z těch oficiálních struktur vykormidlovat. Nicméně nadále jsem členem římskokatolické církve.
Do ústavu přicházíte z kanceláře Jana Švejnara. Jak jste se seznámili?
Seznámili jsme se před jeho prezidentskou kandidaturou, když se tehdy zajímal o osobnost významného českého rodáka z Prachatic a amerického biskupa ve Philadelphii Jana Nepomuka Neumana. Ten se v 19. století stal významným zakladatelem amerického církevního školství. Musím říct, že pan profesor od samého začátku mou kandidaturu velice podporoval a byl také prvním, kdo mi po mém zvolení gratuloval. A bez jeho podpory si ani dost dobře nedokážu celou tuto akci představit.
Foto: ČTK, Karel Šanda, Lucie Pařízková
