Projev premiéra Mirka Topolánka

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci,

na rozdíl od svého předřečníka se nebudu snažit být za každou cenu vtipný. Dnes se tu jedná o nedůvěře této vládě. Ale to ve skutečnosti není to nejdůležitější. To není ta věc, na které mi jako premiérovi a hlavně jako Mirku Topolánkovi záleží nejvíc. To, na čem mi opravdu záleží, co je opravdu nejdůležitější, je, aby problémy této Sněmovny nedoléhaly na občany České republiky. Skutečný svět totiž není zde uvnitř. Skutečný svět, to není 200 poslanců tohoto sboru. Skutečný svět, ten leží tam venku, kde 10 milionů lidí čeká, jak politici zvládnou nápor světové krize.

Proto mi odpusťte, že ve svém projevu budu spíše než k vám, mluvit k těm lidem tam venku. Začnu trochou chronologie. Po volbách jsme dlouho nebyli schopni dát lidem stabilní vládu. Nesouhlasím s tím, že na vině byl volební pat. Je naprosto nepochybné, že dlouhodobé zablokování této Sněmovny a vše, co následovalo, má na svědomí jeden muž. Jeden muž, který se nesmířil s volební porážkou. Jeden muž, který celé toto volební období zasvětil touze po revanši.

Ano, Jiří Paroubek zabránil dohodě na podpoře menšinové vlády ODS. Jiří Paroubek blokoval všechny další možnosti a východiska, tehdy včetně předčasných voleb, kterých se bál. Jiří Paroubek přišel s myšlenkou, že získá přeběhlíky pro vládu ČSSD a KSČM. Jiří Paroubek po celou dobu nejen odmítá jakoukoli spolupráci s vládou, ale torpéduje i projekty, které zahájila sama ČSSD. Jiří Paroubek je i dnes jedinou překážkou, která brání nalezení rozumné shody a spolupráci v rámci předsednictví Evropské unii a zejména při řešení dopadů krize.

To vše říkám jako prosté konstatování faktů bez emocí, bez zášti. Je však důležité to říci pro pochopení dalšího vývoje. Situace dnes zde ve Sněmovně přece není ničím zvlášť nová. Stále tu máme křehkou vládu a polarizovanou a nesmiřitelnou Sněmovnu. Změnilo se snad jen to, že Paroubkovi se možná konečně podařilo získat nějaké přeběhlíky pro svůj koncept vládnutí s komunisty, jak o tom snil od počátku. Změnilo se snad i to, že dnes už se třeba tak nebojí předčasných voleb. Ale nezměnilo se to základní, naprosté rozbití možnosti spolupráce demokratických stran.

Pro vyslovení důvěry, ale i nedůvěry jakékoli vládě je v důsledku paroubkizace politiky zapotřebí tak zvaných přeběhlíků. A samozřejmě něco se změnilo k horšímu, přibyla nám tu krize, která činí problémy ještě vyostřenější a postup Jiřího Paroubka ještě neodpovědnější. Neznám jiné nebo snad mírnější slovo, které bych mohl použít.

Vláda, která nakonec přes všechny Paroubkovy obstrukce vznikla, byla jedinou možnou demokratickou alternativou, jediným konceptem kabinetu, založeném na přijatelném kompromisu a programové shodě. Nikdy mě netěšilo, že nebylo kvůli zmíněnému revanšismu možné se při jejím vzniku opřít o širší, byť třeba i jednorázovou podporu demokratické opozice. Zdůrazňuji ono slovo "jednorázovou". Není přece podstatné, že vláda by musela při každém zákonu složitě hledat dohodu. To je demokracie. Bylo by však pro občany mnohem lepší, kdyby vznik kabinetu měl institucionální podporu, nikoli pouze podporu jednotlivců.

Velice mě mrzí, že Jiří Paroubek nebyl schopen držet se precedentu svého předchůdce a státníka Miloše Zemana. Podpora, kterou dal v roce 1996 menšinové vládě Václava Klause přece nijak nesnížila jeho opoziční zápal. Nijak nepodkopala jeho autoritu, ani vyhlídky na dobré příští volební výsledky. Naopak, tato umírněnost se ukázala být dobrá jak pro občany, tak pro samotnou ČSSD.

I když mě tato situace mrzí, chci poděkovat Miloši Melčákovi a Michalu Pohankovi, že dali vládě podporu a umožnili jí vzniknout. Umožnili, aby zde vůbec byla nějaká vláda. Na základě transparentní dohody pak získali legitimní vliv na podobu vládních návrhů a podařilo se jim dosáhnout řady kompromisů ve směru k sociálně demokratickému programu. Nakonec to pak byla pouze tato dvojice, která efektivně ve Sněmovně plnila v mezích možného program ČSSD, když zbytek strany měl od Paroubka zakázánu jakoukoli spolupráci.

Zdůrazňuji, že jsem se nikdy nebránil jednání s opozicí a nebráním se ani dnes, kdy by si právě tato krize žádala větší svornost mezi politickými stranami. Bohužel Jiřímu Paroubkovi nikdy nešlo o kompromis, nikdy mu nešlo o program, ale pouze o něj samého. A i dnes je to pouze on, kdo brání přijetí takové podoby protikrizového balíčku, který by více zohledňoval názor ČSSD, když už jsme se postarali alespoň o to, aby prostřednictvím Národní ekonomické rady vlády zohledňoval názor ekonomů z okruhu této strany.

Vládě se i za této situace podařilo téměř nemožné. Prosadila nejhlubší reformu od počátku 90. let. Stabilizovala veřejné finance i systém zdravotního pojištění. Podpořila aktivitu, podpořila české firmy a zaměstnanost českých občanů. Věděli jsme, že musíme pospíchat. Věděli jsme, že období vysokého růstu jsou za námi a přichází pokles. Světovou krizi jsme stejně jako 99, 9 % ekonomů neočekávali. Přesto jsme našimi reformami připravili zemi na tuto krizi, jak nejlépe jsme mohli. Deficit pouhých 20 miliard, nejnižší za 10 let, je při klesajícím výkonu ekonomiky fantastický výsledek.

Dovedl bych si stejně jako mí kolegové z ODS představit daleko razantnější reformu, ale politická situace i stav ekonomiky to prostě neumožnily. Na druhé straně bych si dovedl představit i ještě větší kompromis. Dokázal bych obětovat ještě o něco víc ze svých představ, kdyby výměnou za to byla jistota, že reformy se nestanou terčem revanše, že nebude potenciálně znehodnocen jejich přínos pro občany a že lidé sice nezískají úplné maximum, ale budou mít jistotu, že přijaté zákony se nebudou opět nesmyslně měnit. Jsem si jist, že i po takové dohodě na klíčových zákonech by zůstalo dost prostoru pro pravo-levé soupeření, byť na vyšší - nebo chcete-li subtilnější - úrovni. Na úrovni, na které by každý mohl svým voličům ukázat legitimní odlišnost svého přístupu, ale přitom bychom se státnicky dohodli na tom, co prospěje všem.

Ale Jiří Paroubek byl opět proti. Vládu pak čekalo náročné předsednictví v Evropské unii. Úkol, který dokáže zcela vyčerpat kapacity aparátu i daleko větších zemí, než je ta naše, a odvést od možnosti řešit domácí problémy i vlády s daleko širší parlamentní podporou.

Předsednictví navíc přišlo doprostřed světové krize. Byli jsme, coby malá nová země, od počátku nuceni čelit obrovské skepsi v celé Evropě. Přesto mohu říci, že jsme tento úkol zvládli. Alespoň doposud. Dnes naši kolegové oceňují náš leadership, náš zásadový souboj s protekcionismem, naše návrhy na řešení krize.

I zde se přímo nabízela možnost spolupráce s ČSSD. Opět jsme tvrdě narazili do zdi. Dokonce i v případě takových samozřejmostí, jako je párování ministrů plnících si povinnosti v Evropské unii. Musím říci, že více státotvornosti i obyčejné slušnosti v tomto ohledu projevila KSČM.

Jsem přesvědčen, že kabinet zvládá své úkoly, jak co se týká prosazování svého reformního programu, tak vedení Evropské unie a boje s krizí. Důkazem toho je změna tónu médií i rostoucí popularita, která tak jako u každé reformní vlády, v první polovině volebního období klesala. Právě tento nečekaný úspěch, který neodpovídá prognózám, vysvětluje řadu kroků předsedy ČSSD Jiřího Paroubka, včetně tohoto hlasování o nedůvěře vládě.

Je tu však ještě jedna nadmíru závažná okolnost, která vedla ČSSD k navození této situace, ke snaze vyvolat nestabilitu a chaos. Onou okolností je strach z kauzy Savoy a snaha překrýt tuto aféru silnějším mediálním kalibrem. Kauza Savoy je nejotřesnějším polistopadovým případem politické manipulace, zneužití bezpečnostních služeb v politickém boji a ovlivňování médií.

Vláda projednala zprávu o této kauze včera. A musím říci, že jejím obsahem jsme byli já i ostatní ministři naprosto šokováni. Ten příběh, jak si jistě pamatujete, začal podezřením, že se skupina příslušníků policie a ÚZSI pokusila ovlivnit volbu prezidenta republiky.

Policie, inspekce ministerstva vnitra a zpravodajské služby toto závažné podezření šetřily v rámci platných zákonů a na základě povolení příslušných soudů. V průběhu vyšetřování, které probíhalo několik měsíců v přísném utajení, se ovšem objevily další mimořádné závažné okolnosti.

Nejen, že se potvrdilo původní podezření. To, co šokovalo členy vlády, je jednoznačně dokázané zjištění, že se na zneužití bezpečnostního aparátu a na ovlivnění volby českého prezidenta podíleli dva nejbližší spolupracovníci předsedy ČSSD - Petr Dimun a Karel Randák.

Vláda se na uzavřeném jednání seznámila s podrobnými důkazy a požádala zpracovatele, aby zprávu odtajnili. V této chvíli tu nemohu mluvit o dalších detailech, které nade vší pochybnost dokládají existenci tohoto spiknutí. Nicméně, myslím, že i fakta, která jsem uvedl, jsou alarmující a nepotřebují dlouhý komentář. Vejde se do jedné věty: Vážení spoluobčané, každý z vás, pokud si to okolí Jiřího Paroubka usmyslí, může být nezákonně sledován, nahráván a detaily z vašeho soukromí zveřejněny prostřednictvím spřátelených novinářů.

Tomuto porušování ústavních svobod je třeba učinit přítrž. Tato kauza a strach z jejích důsledků je pravým důvodem hlasování o nedůvěře vládě. Právě dnes. A nikoli třeba za měsíc, až nervozita nad vývojem volebních preferencí v Lidovém domě ještě vzroste. Ale jsou tu i další, snad podružnější, ale přesto vážné, důvody. Strach, že se ukáže, jak to skutečně bylo s poslancem Petrem Wolfem, jak ČSSD manipulovala jeho případem, jak nejprve tajila možné důkazy a pak je neúspěšně použila k jeho vydírání, načež se tyto materiály objevily v České televizi.

Je tu shoda s kauzou Savoy pouze náhodná? Nebo jde o pokračování praktik a zásahů do svobody médií, které zdomácněly v Lidovém domě?

Osvěžme si trochu paměť. V roce 2005 zrušila Česká televize pořad Bez obalu, měsíc poté, co si na něj stěžoval Úřad vlády prostřednictvím svého ředitele Přibyla. V srpnu 2006 byl redaktor David Borek odvolán z pořadu Události, komentáře, pár dní poté, co Česká televize odvysílala interview, v němž nebyl servilní k Jiřímu Paroubkovi. V roce 2006 Daniel Kaiser napsal dva komentáře k situaci ČSSD a vyšetřování jejích politiků. Jiří Paroubek na něj podal trestní oznámení. Následně do redakce Hospodářských novin, kde působil, vtrhli vyšetřovatelé. Podobně byl Daniel Kaiser vyšetřován za komentář do Lidových novin.

V dubnu 2006 musel Aleš Cibulka skončit v Českém rozhlase s moderováním pořadu Host do domu, okamžitě potom, co v něm Yvonne Přenosilová kritizovala Jiřího Paroubka. Ten se Aleše Cibulky odmítl zastat. Konečně tu máme případ deníku Právo. Jeho majitel, šéfredaktor Porybný, otevřeně přiznal, že je mu vyhrožováno ztrátou inzerce státních firem kvůli údajně kritickému tónu vůči ČSSD.

A když byla s kauzou Savoy řeč o Petru Dimunovi - v roce 2005 jej tehdejší nejvyšší státní zástupkyně a nyní stínová ministryně spravedlnosti za ČSSD Benešová obvinila, že uplácel novináře. Nyní o něm už dva nezávislé deníky zveřejnily, že nabízí redakcím rozhovory s vyšetřovatelem kauzy Krakatice Karlem Tichým.

Toto jsou tedy, dámy a pánové, sice drobné, ale jasné důkazy o soustavné snaze ČSSD omezovat svobodu médií.

A jak je to s justiční mafií? A já bych řekl - nejen justiční. Tu mafii přece popsala právě Kubiceho zpráva. Zpráva statečného důstojníka, který se jako jeden z mála nebál říkat pravdu o mafiánském propojení organizovaného zločinu do státní správy, bezpečnostního aparátu a politických špiček.

Jestli má moje vláda v něčem opravdu velké manko, tak v tom, že jsme nebyli dostatečně důrazní v rozplétání kauz z doby vlád sociální demokracie, že jsme ponechali bez trestu i neskutečný zásah do osobních svobod a zneužívání politické moci ze sklonku Paroubkovy vlády, kdy inspekce ministra vnitra kvůli Kubiceho zprávě odposlouchávala politické protivníky ČSSD, jejich manželky a děti a dokonce i nezúčastněné osoby a novináře, kdy se dokonce pokusila odposlouchávat i tuto Sněmovnu.

Neschopnost rázně zatočit s těmito estébáckými praktikami se nám nyní vrací. Mimo jiné i v tomto hlasování o nedůvěře, k čemuž je možná ještě jeden zajímavý důvod. V pátek přišla zpráva, že švýcarská prokuratura dokončila vyšetřování podvodné privatizace Mostecké uhelné. Jde o mnohamiliardový podvod spjatý s dlouholetými sponzory ČSSD, s firmou Appian Group spojenou se jménem bývalého premiéra Stanislava Grosse. Podvod, který byl v České republice vyšetřován deset let, ale za vlády ČSSD byl kupodivu grossovskou policií odložen. Až ho museli vyšetřit Švýcaři.

Jaký jasnější důkaz ovlivňování bezpečnostních složek chcete slyšet? Co je jasnějším dokladem fungování justiční mafie za vlády ČSSD? Přiznávám, nedokázali jsme tyto sociálně demokratické kostlivce vyházet ze skříní.

Naše vláda samozřejmě od samého počátku měla obtížnou pozici a nikdy neměla své jisté. Skutečně demokratické strany prakticky nikdy nejsou schopné hlasovat jako jeden muž. Pro prosazování programu proto kabinet obvykle potřebuje dostatečnou převahu hlasů nebo dohodu s opozicí. Jak jsem však zmínil, tato dohoda nebyla možná. Nikoli mojí vinou nebo vinou mých kolegů.

Proto jsme od počátku balancovali na ostří nože. Museli jsme velice složitě hledat dohodu uvnitř stran a následně i uvnitř klubu, abychom dosáhli přijetí důležitých reformních zákonů.
Klidně bych vedl stejně otevřenou a férovou debatu i s opozicí, kdyby to šlo. Vůbec mně nečiní problém být v pozici menšinového premiéra a prosazovat maximum možného, když už je jasné, že neprosadím své představy v čisté podobě. Stále jsme však naráželi na snahu Jiřího Paroubka, aby ČSSD hlasovala jako jeden muž. Kdo s ním ve straně nesouhlasil, byl buď umlčen, případně vydírán, nakonec vyloučen. Přiznávám bez mučení, že s takovou totalitní strategií se mi vycházelo zpočátku velice obtížně. A nejenom mně.

Bylo jen otázkou času, kdy toto uměle vyvolané napětí přeroste při složitých poměrech ve Sněmovně v otevřenou krizi. Ztráta byť jediného hlasu se totiž stává za této situace fatální, nikoli pro fungování vlády, ale Sněmovny. Dnes je toto těleso prakticky zablokované. Nikdo v něm neprosadí nic. Stačil k tomu odchod několika vládních poslanců. A je úplně jedno - a moje hodnocení tu opravdu není důležité - z jakých důvodů tak učinili, zda malicherných a osobních, nebo zásadních a programových. K tomu se přidalo úspěšné vydírání jednoho poslance zvoleného za ČSSD plus pokus o vydírání dalšího. Výsledkem je stav, kdy nikdo nedokáže předvídat, jak se toto těleso zachová.

Nedokážu to předvídat já, nedokáže to předvídat ani Jiří Paroubek. Tato situace si jistě žádá řešení, přičemž však případný pád vlády není oním řešením, ale pouze prohloubením problému. Ten totiž nevznikl ve vládě, ale ve Sněmovně. Pád vlády nezmění kouzelným proutkem početní poměry v tomto sboru a naopak padne jediný funkční orgán, který může řešit krizi, který může řešit problémy občanů a který také v mezích možností, které vůbec má jakákoli vláda, také řeší, což oceňují nejenom nezávislí analytici, Česká národní banka, Evropská komise a nevím kdo všechno a nakonec i čeští lidé, kteří v této těžké době důvěřují kabinetu čím dál tím více. Pokud vláda padne, ocitneme se znovu na samém počátku, na kterém jsme byli po povolebním projevu Jiřího Paroubka. Budeme však v horší situaci. Sněmovna je ještě o něco rozbitější než tehdy a hlavně za okny tam venku zuří světová ekonomická krize. Pokud vláda padne, nemůže si být nikdo z 10 mil. občanů České republiky jistý, co přijde potom, a nemůže si být jistý ani nikdo z vás včetně těch, kteří zvednou ruku pro nedůvěru vládě. Důvodem pro hlasování o nedůvěře nejsou výkony ani vnitřní stav kabinetu, ani snaha prosadit jiné řešení. Je jím pouze pokus odvést pozornost od praktik předsedy ČSSD Jiřího Paroubka. Praktik, které jsme poznali v kauze Savoy či v kauze poslance Wolfa. Proto také toto hlasování není doprovázeno žádnou racionální představou o dalším postupu. Jde o samoúčelný akt a snahu zakrýt vlastní problémy a nervozitu z vývoje preferencí.

Co se naopak stane, pokud vláda nepadne. Za prvé tu slibuji, že rázně dotáhne do konce všechny kauzy z těch minulých dob včetně spisu Krakatice. Vím, že si tímto oznámením tak trochu podepisuji svůj ortel, ale svědomí mi nedovolí jednat jinak.

Za druhé, okamžitě vyvoláme jednání o obnovení politické stability v zájmu řešení ekonomické krize. I pokud tato vláda hlasování o nedůvěře ustojí, situace nemůže zůstat taková, jaká je. Takto už dál prostě pokračovat nelze. Plýtváme důvěrou občanů a především drahocenným časem na žabomyší války.

Za třetí, a to je spíš praktická věc, vláda stáhne zdravotní zákony a přepracuje je do podoby tak, aby prošly touto Sněmovnou a zlepšily stav celého sektoru. Potřebujeme se soustředit na to, jak pomoci lidem překonat toto obtížné období. Cítím svůj díl odpovědnosti a jsem připraven k širokému jednání i s ČSSD. Jedinou mojí podmínkou je, že musí být respektován zájem občanů České republiky a musí se mluvit o skutečných řešeních, ne pouze o předvolebních populistických opatřeních.

Maďarsko je dostatečně odstrašujícím příkladem, kam takové soutěžení v rozdávání dárečků neúprosně vede. Takovému vývoji budu bránit veškerou svojí silou. Věřím, že mě v tom podpoří všichni odpovědní poslanci i prezident republiky, i proto, že žádná jiná vláda bez podpory komunistů nemůže za současných poměrů ve Sněmovně vzniknout.

Na závěr mi dovolte, a rovněž v pěti bodech, stručně shrnout, co znamená hlasovat pro nedůvěru vládě.

•1)      Ten, kdo bude hlasovat pro pád vlády, hlasuje pro toleranci a návrat praktik, které přinesla ČSSD.

•2)      Ten, kdo bude hlasovat pro pád vlády, hlasuje pro návrat komunistů k moci.

•3)      Ten, kdo bude hlasovat pro pád vlády, hlasuje pro nestabilitu, nejistotu a prohloubení dopadů krize.

•4)      Ten, kdo bude hlasovat pro pád vlády, hlasuje bez představy, co bude dál.

•5)      Ten, kdo bude hlasovat pro pád vlády, hlasuje ve prospěch jednoho muže, který se nikdy nesmířil s volební porážkou a proti zájmům deseti miliónů občanů České republiky.

Děkuji za pozornost

Mirek Topolánek

premiér ČR a předseda ODS